Úsměv

Kraťoučký příběh, nebo spíš úvaha o tom, jak se cítí dívka, kterou opustil přítel (nikoli rozchodem)

Ještě včera stál jsi přede mnou, ještě včera mohla jsem objímat tvé tělo, ještě včera bylo všechno jinak. Jak jsi mi to mohl udělat a dozvím se někdy proč? Tvé tělo bylo vždy tak horké, tvé čokoládové oči zářily životem a teď? Tvé tělo je jen chladné a oči zavřené. Než vešel jsi do silnice mohl jsi se rozhlédnout, proč jsi mě jen opustil? Už nemám sílu jít dál, za ten týden mi po tvářích steklo tolik slz jako nikdy jindy. Vzpomínala jsem na léto. Pamatuješ? Leželi jsme pod stromem, povídali si, byl horký den. To nám bylo fajn. Při tom mi na rtech vyzrál úsměv, ale ten hned přebily slzy. Hořké slzy. Chci tě alespoň naposled obejmout.
Kam tě to vezou? Je tu zima, lásko má. Dveře se zavírají, dnes jsem tě viděla naposled… jsi sice stále krásný, ale něco ti chybí. Už vím, krása duše. Krása, která se s tvou smrtí vytratila. To nejhezčí z tebe odešlo. Chci jít za tebou, nemohu tu zůstat sama.
Nechci odejít ze světa jako každý. Já ke své cestě za tebou nepotřebuji žiletku, provaz, ani nůž či pistoli mě stačí zavřít oči a sednout si do klidu. Jedině tam jsi se mnou. Vidím tvůj úsměv, září z tebe radost. A já myslela, že už se nikdy neuvidíme. Je mi lépe. Jsem ráda, že se mnou zůstaneš nadosmrti a i pak budeme spolu. Nás nic nerozdělí, nikdy, miláčku. Tak vzpomínej na mě v dobrém, tak jako vzpomínám já na tebe, tvůj úsměv zůstane v mé paměti… a můj úsměv zůstane v té tvé. Jsme jedno tělo, jedna duše. My jsme totiž pár!

---