Píseň

Již sta roků já mlčel jsem

a zpěv múzy mé dávno ztich‘..

Den za dnem stále rodí se,

víc přežívám než jsem živ,

a ústa má zavřená, srdce z kamene..

Náhle však cosi stalo se,

blikly dvě hvězdy nočního nebe.

Má píseň z nitra zas dere se

a já zpívám, zpívám pro tebe,

má lásko, můj snový přelude..

A celá zem pode mnou se točí,

já kams‘ do hlubiny padám,

to v studánky tvých krásných očí,

snad ještě spásu marně hledám,

však rovnováha chybí..

Já si tu tonu a svět nestojí!

Múza má opět spustila svou píseň.

Marně má mysl ke klidu se nutí,

však přetěžká je věčná žízeň

po jediném doteku tvé ruky..

A ty se jen usměješ a zase utíkáš.

Zářivý motýl as nechce být lapen!

Z pavoučích sítí vždy unikáš,

ač jsou utkány z lásky srdcem

jednoho blouznícího básníka..

Dlouho bylo vyraženo pero z ruky mojí.

Dávno já myslel že psát již neznám.

Tys přišla, však srdce dál se bojí

všemu uvěřit a říct, že se to nezdá,

když nemohu tvé vlasy pohladit..

Tak rád bych zahřál právě teď

tvé chladné dlaně ve svých..

Ty snad se usměješ, však prcháš hned

a já stále nenacházím klid..

Vždyť já chci tě stále vedle sebe mít!!!