Deníky

Toto je úvod do deníků Irimis ... Komentáře uvítám ;-)

Je to zvláštní. Velmi.

Kdysi dávno jsem měla domov, rodinu, přátele. Kdysi dávno. Připadám si jako staré matky – matky synů, kteří odešli do války a nikdy se nevrátili. Připadám si jako hadrová panenka, se kterou si hraje osud – chvíli se hřeji na výsluní jeho zájmu, o několik vteřin později mě odkopne, aby mě opět po době přijal do své přízně.

Všichni jsme se změnili. Už nejsme tak důvěřiví. Nevěříme nikomu a snad ani sami sobě. Jsme listí hnané vichřicí. Jsme les, který už dávno hoří. Jsme jako květiny, které už dávno někdo utrhl – jsme zvadlí, nepotřební. A přece na nás mnohdy ulpí cizí pohled, který jasně říká – vím kdo jste.

Snáší se soumrak. Tichý a hrozivý, něžný a přítulný – podobný obětí milenky a srdci vraha.
Vítr se prohání korunami stromů a ve své kruté zběsilosti z nich strhává listí, které se snáší na vylidněné ulice. S radostí kata láme něžné krčky kdysi pestrých květin a pohrává si s jejich hlavičkami jako dítě s novou hračkou.
Hvězdy i měsíc už dávno vzdaly svou marnou snahu alespoň trochu prosvětlit toto místo beznaděje – stejně jako slunce.
Hlavou se mi prohání vzpomínky jedna za druhou, splývají v jednu velkou řeku, která hrozí povodní. Nechci si domýšlet, co se může stát, když se neovládneme. Všichni se bojíme, všichni pamatujeme.

Tíživý dech smrti se plížil, tetelil se blahem nad nastávající úrodou – smrt dobře věděla, že v tomto městě už nikdo nebude chtít žít.
Ve vysokých a kdysi nádherných domech jen občas problesklo světlo svíčky jako poslední symbol vzdoru a odvahy.
Nikdo se neodvážil vyjít do ulic. Všichni seděli zabraní do svých myšlenek – úvah o životě a smrti.

Nevěděli, že to my rozhodneme o jejich životě a smrti. Tisíckrát jsme jim chtěli pomoci. Nestojí o nás – už ne. Jsme nevinní.

Nevinní a přece vinni – stejně jako dítě, které zašlápne mravence.

A přece jsme kdysi dávno měli svá jména, své životy. Milovali jsme, nenáviděli, doufali, zoufali jsme, cítili naději i beznaděj. Těšili jsme se, obávali, cítili jsme to co všichni kolem nás.

Kolikrát jsme se Vám jen toužili omluvit se. Zmírnit vinu, provinění, které nás tíží. Provinění, vinu – ani za jedno neneseme odpovědnost.

Obviňujete nás a nestaráte se zda je to oprávněné.

Dobře vím, že jsme rozdílní. Ale proč s tím nedokážete žít? To MY jsme prošli změnou. To MY. Soudíte nás a nevíte o nás nic.

Jsme jako kontinent, který jste odsoudili dříve než jste ho objevili.

Zkoumali jste naše těla, kontrolovali, objevovali – ale nikoho z Vás nezajímala naše mysl. Nezajímal Vás Klíč.

Nestarali jste se o naše potřeby, touhy. Nebrali jste nás jako sobě rovné, toužili jste nás zašlápnou, zničit, rozdrtit.

Jsme lidé jako Vy.

Máme větší potenciál – to je to jediné, čím se lišíme. Máme stejné potřeby. Máme stejné touhy. Máme stejné pocity.

Ohrožovali jste nás. Snažili jste se nás zabít.

Nechtěli jsme nikomu ublížit. My ne. JÁ ne. Neseme-li za své činy odpovědnost, kdo ji nese za činy Vaše?

Vše popíráte. Vše jste popírali a popírat budete.

Vyhověli jsme Vám ve všech Vašich přáních. A nedostalo se nám odměny – měli jste nás jako psy u cesty – odhozené, prosící, žebrající o trochu soucitu a lásky.

Vyrvali jste nás z našich rodin násilím a úsměvem ve tváři. Nikdy Vás nezajímalo, zda se cítíme šťastní. I těm strojům jste věnovali více péče a lásky než nám. Výkvětu celé civilizace. Vrcholu evoluce.

Odešli jsme. Opustili jsme Vás. Pozdě, brzo, včas? Nevím. Nevíme.

Bojíme se o Vás. Nenávidíme Vás. Milujeme Vás. Jste naší rodinou, naší vlastí. Kdo by mohl smazat dobré chvíle, které jsme s Vámi zažili.

Ublížili jste nám více než si dovedete představit. Ale prožili jsme i mnoho dobrých chvil. Nezažili jsme s Vámi štěstí, ale kdo ano?

Toto píši Vám. Vám, kteří jste přežili.

Ano, víme, že někteří z Vás unikli. Bojíte se nás. Děsíte. Ale jste jediní, kteří mohou pochopit. Jediní, kteří nám mohou odpustit.

Měla jsem jméno, rodinu, domov. Nyní jsem 000555779 – 651. Vaši vědci mi říkali Irimis.

Střežte se udělat stejnou chybu.

Stačí jediné malé uklouznutí – není cesty zpět.

---