Strom

Modře lesknoucí se planeta.Modřle lesknoucí se déšť a připodobněné slzy...

Byl tam pokoj.A byla tam dívka.Lesklé kapky vody stékaly po okně, šumění stromů dokreslovalo děsivou atmosféru toho dne.Vítr je ohýbal a kořeny bědovaly pod tou námahou.Smutně a teskně. Stála za oknem, chtěla by je obejmout, pomoct jim od trápení.Utišit ten vítr.V tu chvíli chtěla věřit v Boha, protože by měla koho prosit o pomoc a měla by koho vinit z toho rozmaru počasí.
Ozvala se svištivá meluzína a jeden ze stromů už nevydržel ten nátlak a vyvrátil se. Kořeny bezmocně tancovaly do rytmu větru.
Dívka se lekla.Znovu se dívala do očí smrti, znovu cítila ten pocit bezmoci.Kapky deště jí stékaly po tvářích.Ne, teď už nedokázala stát.Vyběhla ven, rozpřáhla ruce a zakřičela do větru: "Tady mě máš, vezmi si mě a nebo nech všechno být!"

V tu ránu se vítr uklidnil.Kapky deště padaly čím dál míň. A pak bylo úplné ticho. Spustila ruce zpět k tělu a vydechla.Podívala se na ty stromy, kterým zachránila život. Ozvalo se křupnutí a jedna větev se ulomila.Poslední co slyšela byla dutá rána.

Několik dní na to, byl u stromu vystaven její památník a strom se těšil vysoké oblibě.Pečovalo se on něj více, než o kteroukoliv jinou rostlinu. A on se sám pro sebe tiše smál

---