Vyznání

Piju horké černé kafe a přemýšlím,

co s jeho chutí asi udělá to, že do něho brečím.

Přemýšlím a nemůžu přestat

I když se vlastně nic neděje ..

Nenávidím ho – a tentokrát to není

žádná hloupá uražená ješitnost

ale superostrá lítost, co bolí

kurva moc bolí.

Pustila jsem si ho k sobě blízko

rychle a velmi a bezvýhradně

a on si s tou blízkostí chvilku hrál – a teď už

zdá se – neví, co s tím.

Přísahám, že si nepamatuju,

že bych někdy měla chuť někoho uhodit

(kromě kočky, co mě naschvál do krve škrábla)

.. až teď.

Připadám si použitá, zahozená, nechtěná,

bezcenná a hlavně strašně hloupá, protože se

bojím, že bude stačit málo (pár vět),

abych na tenhle pocit zapomněla a šla za ním.

Bojím se, že hrdost je pro mě momentálně

výraz ze slovníku cizích slov,

bojím se,

že tohle ještě není konec.

Bojím se, že konec

(ostatně jako cokoliv v našem vztahu)

přijde teprve

až bude chtít on.