Romeo a Romeo

Předkládám Vám moji milí písmáci asi nejrozporuplnější dílo co jsem napsal. Dlouho jsem přemýšlel, jestli jej sem dám, nebo ne. Snad pochopíte, proč jsem se nakonec rozhodl jej sem dát.
Prosím překousněte ten začátek, myslím, že se moc nepovedl, ale jak jsem řekl, skoro nikdy nic nepředělávám. :-)

Pavel a Honza žili spolu. Ten den přišel Pavel trochu dřív z práce do bytu, který si s Honzou pronajali. Rozhodl se, že přichystá malé překvapení. Takovou příjemnou večeři. Dal do ledničky vychladit Honzovo oblíbené červené, a postavil na steaky. Ne, nesmí je udělat moc krvavé, ale ani moc propečené, prostě tak akorát. Aby se jen a jen rozplývaly na jazyku. Omastek na pánvičce začal pomalu prskat. Během pár minut by měl přijít Honza domů. Snad nepřijde později. To by byla škoda. Steaky se nedají moc ohřívat. Naštěstí rachocení klíče v zámku jasně oznamovalo Honzův příchod. To bude překvapení. Obvykle ten den chodil Pavel domů až po osmé hodině, ale ten den odjel šéf na dovolenou a tak se rozhodl, že to zabalí trochu dřív. Okamžitě odběhl do blízkého řeznictví a nakoupil potřebné maso a v samoobsluze potom další potřebné suroviny pro přípravu. Honza a Pavel spolu žili teprve něco přes rok. Honzovi bylo 19 let a Pavlovi 21. Oba byli velmi odlišní. A přesto, nebo právě proto si tak rozuměli. Honza byl vysoký blonďák. Takový ten nepříliš nápadný typ, který je ve společnosti spíše stranou, ale když něco řekne, stojí to za to. Pavel naopak byl menší, ale mohutnější, a byl to ten typ, který v každé společnosti zábavu vytváří. Proto, když byli Pavel s Honzou někde ve společnosti, perfektně se tam doplňovali. Seznámili se náhodou na jedné služební cestě. Pak se scházeli asi půl roku, a nakonec se rozhodli, že by mohli spolu bydlet. A ono to fungovalo. A funguje. Honza si odložil tašku a zul boty. Udiveně se zadíval na Pavla. Bylo vidět, že má upřímnou radost z jeho přítomnosti. A když viděl jaké jídlo se připravuje... Po večeři si sedli ve svém pokoji, který v malém bytečku sloužil současně jako obývací pokoj, ložnice, i pracovna a povídali. "Pořád mám problémy s tím klukem co u nás pracuje. Nastoupil teprve nedávno, ale já jej nechci vyhazovat.", povídá Honza. "Co zase provedl?" "Vyhledává konflikty, kde jen to jde. Je dost namyšlený, a tím provokuje všechny starší zaměstnance. Nejhorší na tom je, že má pravdu, ale to není důvod, aby se choval k lidem jako hulvát." Honza když dořekl tuto větu se opět chytl za hlavu. Pavla to dost znepokojovalo. Věděl, že toho má Honza v práci dost, ale ty jeho časté bolesti hlavy jej v poslední době dost znepokojovaly. "Jsi v pořádku?", zeptal se. "Ale ano, jenom toho mám za dnešek příliš... Takže kde jsem to zkončil? Aha.. Jo a ten kluk říká, že je nesmysl nakupovat každé účetní nový počítač Pentium II, že by se spíš měly investovat prostředky na modernizaci software. Že přeci jen ty tři jedenáctky nejsou nejlepší, a má pravdu, ale když on vůbec neumí jednat s lidma. No zítra si s ním zase promluvím." V lahvi pomalu ubývalo víno. Zbytek Pavel vzal a schoval do ledničky. Už měli dost. Aby nebyli opilí, to nechtěli. "Prosím Tě Pavlíku, mohl bys mi dát studený obklad na tu hlavu. Dneska se mi snad rozskočí. Já jsem to víno neměl pít.", povídá Honza, "ale to není Tvoje vina. Nemohl jsi to vědět", dodal, když viděl Pavlův pohled. Dal si studený obklad na čelo a po chvilce následovala úleva. Pavel je tak hodný. Tak krásně se o něj stará. Nezná hodnějšího člověka. I když se občas dokáží také pěkně pohádat. Ještě chvíli povídali, poté zhasli světlo a v obětí usnuli... Druhý den ráno Honza opět poměrně brzo ráno odcházel do práce. Snažil se potichu, aby Pavla nevzbudil. Ale ta hlava. Ten den bolela ještě daleko víc než den před tím večer. Asi budu muset opravdu zajít k tomu doktorovi pomyslel si. Vyšel z domu. Čekal, že studený vzduch mu udělá dobře. Ale nebylo tomu tak. Pocity které zažíval mu současně způsobovaly fyzické utrpení, a současně mu naháněly i hrůzu. Ulice jako by se protáhla. Jak to říct? Přestal mít odhad na vzdálenost. Měl pocit, jako kdyby musel udělat tisíc kroků, než přejde ulici. Při přecházení na něj troubilo nějaké auto. Ale ta bolest. Hvízdání brzd působilo jako tisíc nožů, zařezávajících se až do hlubin mozku. Ani nevěděl jak došel k autobusové zastávce. Byla ještě tma - no ne zcela tma, takovéto šero těsně před rozedněním. Reflektory aut působily příšerně. Honza chtěl křičet, ale co by mu to bylo platné? Sedl si na lavičku. Cítil se opravdu zle. Nějaká babička před ním utekla a blábolila něco o opilcích a gaunerech. Najednou se rozednělo. Opravdu najednou. Všechno bylo takové zvláštně jasné. Problém byl jen jeden. Honza cítil, že nemůže dýchat. Bylo to zvláštní. Strach jako by z něj opadl. Ač nedýchal, plnými doušky vnímal svět, ve kterém se nějakým zázrakem octl. Byl krásný. Jako by se přenesl někam do minulosti. Měl pocit, že to trvá věčně. Zjistil že nesedí na ošklivé lavičce od MHD, ale na krásné červeně nalakované lavičce, v parku. Kolem chodí lidé, ani jeden z těchto párů však jako by jej nevnímal. Nějaká malá holčička prodává květiny. Drožka projíždí okolo. Na nebi je modrá průzračná obloha. Všude zpívají Vrabci. Zimu nahradilo krásné teplo. A slunce svítí. Září. Je to nádherné. Honza prožívá to slunce. Slunce jako by vnímalo Honzu. Jeho bílé světlo se rozšiřuje. Nádherně se vpíjí až do morku kostí. Jako by volalo. Jako by křičelo na Honzu:"pojď, vstup do slunce, je to krásné, pojď..." Honza se trochu bojí zvednout z té lavičky. Ví že pokud půjde do slunce, bude to nádherné, ale cítil také cosi nevratného. Cítil, že něco se změní, ale co to bude? Slunce bylo tak lákavé, tak jasné, tak čisté, tak milosrdné. Honza si uvědomil, že hlava už dávno nebolí. Vstal z lavičky. Vstal s takovou lehkostí s takovým optimismem, bez strachu a šel. Paprsky slunce jej objaly ve své milosrdnosti, lásce, dobrotě a tolerance. Nee. Ne, a zase ne. Pavel tomu prostě nechtěl, nemohl věřit. Co mu to říkají za hlouposti a nesmysly? Nemá náladu na tento druh humoru - i když ví, že to není vtip. A pak mu to došlo. Cítil, že se mu rozklepaly ruce. Cítil, že nemá sílu promluvit, pohnout se, udělat cokoli. Telefon mu vypadl z ruky. Měl pocit, že se rozpadl, ale to v tu chvíli nebylo důležité.. Už nic nebylo důležité. Všechno co bylo důležité je pryč. Všechno-VŠECHNO. Ani si neuvědomoval, že stál na jednom místě až do večera. Vyburcovalo jej až zvonění u dveří. Nevěděl jak dlouho někdo zvonil. A bylo mu to jedno. Za dveřmi byla Honzova maminka. Jak vypadala? Jak jen může vypadat matka, která ztratila svého jediného syna , kterého navíc vychovávala zcela sama? Honza jí chtěl pomoct, ale nemohl pomoct ani sám sobě. Seděli a mlčeli. Nic nebylo třeba říkat. Nic. Nebylo třeba mluvit. Na to bude čas později. Bylo tolik otázek, a tolik odpovědí, ale ne teď. Ne v tomto okamžiku. Teď nastala doba ledová.... O pár dní později se Pavel trochu dal dohromady, alespoň navenek. Už věděl o tom nádoru který Honzu zabil. Hloupý nádor v hlavě, způsobující bolest a posléze udušení, neboť začal tlačit na mozkové centrum zajišťující dýchání. Prý to bylo milosrdné! Skoro bez bolestí! To je ironie co?? Smrt v devatenácti letech je velice milosrdná! No hlavně tak! Vždyť co víc si přát... Pohřeb byl tichý a rychlý. Jen dva účastníci. Honzova maminka a Pavel. Po pohřbu šel Pavel domů. Sice nabídl Honzově mamince ať jde s ním, ale byl rád, že nechtěla. Potřeboval být sám. Alespoň dnes. Určitě. MUSÍ BÝT SÁM. Je zde příliš bolesti. Pavel neplakal. Neplakal vůbec. Od okamžiku, kdy se dozvěděl co se stalo až do teď. A pořád nemohl. Ačkoli strašně moc chtěl. Přesto to nešlo. Došel domů a rozsvítil světla. První na co mu padl pohled byly Honzovi boty. Ano, jako obvykle nesrovnané. Jen tak ledabyle pohozené. Jen tak levá celkem srovnaná, a pravá kolmo k ní. Pavel došel do kuchyňky. Vzal si nějaký rohlík a nepřítomně přežvykoval. Byl jako z gumy, ale to bylo to poslední co by mu vadilo. Rohlíky u nich vždycky kupoval Honza. Tyhle byly první, co kupoval Pavel sám. Vůbec mu nechutnaly. Šel si lehnout. Odestlal si na zemi. Nechtěl spát v posteli, která ještě voněla Honzou. Nechtěl. Nemohl by. Ležel na zemi a díval se do stropu. Rozhodl se, že stejně neusne, tak si bude číst. Došel do knihovny. Artur Hayley - kola...... Tuhle knížku dostal od Honzy k narozeninám. Ne, to nejde. Šel do ledničky. Snad tam bude něco k pití. První co spatřil byla nedopitá lahev červeného vína. To už bylo moc. Vzal tu lahev a mrsknul s ní proti zdi. Sklo se roztříštilo a po tapetách zbyl červený flek. Jako od krve.. Od HONZOVY krve. V tu chvíli to šlo. Slzy. Tichý pláč bez zvuku, jen chvění po těle a přívaly slz. Bylo jich příliš. Pavel plakal dlouho. Až do rána. A pak ještě déle. Poté slzy došly. Přesto plakal. Bez slz. Nakonec byl tak vyčerpaný, že ani plakat nemohl. Usnul. Ale byl to špatný spánek. Plný zlých snů. Většinou v nich byl Honza. V těch snech mu tekla z očí krev a na těle se mu otvíraly krvavé boláky. A Pavel mohl jen přihlížet. Nemohl nic udělat. Probudil se zpocený, měl sucho v krku. Šel se napít. V kuchyni si rozřízl nohu o sklo z rozbité lahve od vína. Skoro vůbec to nebolelo. Ale zasáhl žílu. Jasný proud krve se vyvalil z rány. V první chvíli se Pavel polekal. Pak se ale uklidnil. "Honzíčku, prosím počkej na mne, už jdu za Tebou..."

---