Hnědí medvědi

Hnědí medvědi nikdy neměli rádi děti. Žili ve skupinkách odděleného pohlaví, popíjeli brusinkový extrakt a potulovali se okolo rybníků. Věděli to všichni. Ale Malý Udo si chtěl zaplavat v blízkém rybníku. Říkal si:"Mám barevné oči, rovná záda a skoro všechny zuby. Mně se nic nestane." Došel k rybníku a všiml si, že je plný voňavých fosforeskujících sinic a plachtících ryb. V ten moment si ho hnědý medvěd vecpal do krku, trochu mu při tom nažvýknul nohu a polknul. Udo si v medvědím břiše připadal jak v mámině bříšku. Sugesce byla natolik silná, že se začal vyvíjet. Přemýšlel, rostl, vyvíjel se. Malý Udo žil v medvědím břiše ještě několik let. Do té doby než si hnědý medvěd natrhl nešikovně uši a zemřel. Udo si počkal, až medvě zvláční a vyskočil ven. Měl jednu nohu nažvýknutou, několik mžourajících oček po obvodu hlavy a ještě několik dalších roztomilých výdobytků delšího vývoje. Skočil do rybníka, kde se ryby mezitím začaly věnovat pěstování sinic, a potom se vrátil do vesnice. Přišel, prohlédl si všechny obyvatele najednou a stal se šamanem. Nažvýknutou nohu mu vyměnili za voskovou, jemně pálenou a zdobenou lisovanými broučky. Moc se mu líbila.

---