Anonym (11)

Život na hraně Zase si sedáš svým dychtivým pozadím na mou tvář jako Eiffelovka na Paříž Ztrácíš přitom svatozář Padá poslední mříž a ty jsi věčnosti mnohem blíž než Ježíš ke svým stále se k němu marně modlícím věřícím Popouštíš uzdu hřebcům své vášně brát tento svůj momentální stav beztíže stejně vážně jako všechny básně světa posedlé vilností obnažující ti nestydatě dásně chamtivosti nemít jich nikdy dosti Tvé oči zobrazují absolutní nirvány svědčící o tom že máš dva nové pány: mě a mé dlaně které za tebe zaplatí všechny daně tvého nového života na hraně na hony vzdáleného od toho minulého stráveného v sutaně

Ty soudíš mě? Tvým pohrdáním jsem užaslá - už nevím ani jak chutná svěží milování bez s ohni her a předstírání kde život úpí na hraně svatozář z hlavy nespadne mi tam má-li být sám mezi všemi ach člověk když si připadá pod víčky nechá hrát film nový v němž s pouhými si hraje slovy můj bože – to je nálada! snad kající se Magdaléna je vskutku každá živá žena když miluje? zlu propadá? netrávím život v sutaně a vůbec nejsem vzorem ctností jsou na místě tvé pochybnosti však bez tvé vůle nikdy bych neměla šanci páchat hřích ty soudíš mě? jsem pošetilá kde jindy zloba zvítězila mě láska silou zásobí ač miluješ mě rádoby …

---