Kapitola I. NARODIL SE SKŘÍTEK

 Jsem skřítek. Přesto člověk. Abych to upřesnil, jsem trpaslík a jmenuji se Rudolf.  Po smrti mé matky, která zemřela krátce po mém narození a já ji proto marně hledám ve své paměti, dokonce jediným v naší zemi.Nevím, jestli mám být rád, že jsem odlišný. Právě teď v tom žádnou výhodu nevidím. Ležím totiž v nemocnici, jinak bych vám svůj příběh ani neříkal.
Ne proto, že bych se s vámi o něj nechtěl podělit – i když bych se vám to mohl snažit namluvit… Pravým důvodem je to, že nemám čas na něco takového. Víte, jak dlouho žije trpaslík jako já? No dlouho ne, vzácně se dožívá třiceti let a to mi bylo letos v dubnu dvacet šest. To není dobrá bilance, co říkáte…A to ještě napjatě čekám, až přijde vizita. Doktor by mi měl konečně říct, jaké mám vyhlídky.Teď mám něco se srdcem a moc dobře vím,že to je
u trpaslíka začátek konce. Ještě si ale musím alespoň hodinu počkat, tak Vám mezitím povím, co mi život přichystal…

Narodil jsem se jako prvorozený a zároveň jediný syn svým mladým rodičům. Dlouho mě mrzelo, že nemám žádného sourozence, ale teď jsem i rád. Je totiž téměř jisté, že můj bratr nebo sestra by měl podobný osud jako já. A trpaslík to v životě nemá lehké. Byl jsem zázrakem medicíny, protože moje maminka, stejně jako já byla trpaslicí. Měřila ale trochu víc a tak se jí po nějaké době snažení a vydatné pomoci lékařů podařilo otěhotnět. Tehdy jí bylo jednadvacet. Táta byl o něco starší, ale mámu vážně miloval. S tím, že tak brzy zemřela,
se dosud nevypořádal a když jsem se ho na ni ptal, pokaždé mě nějak odbyl. Ráno mě poslal nasnídat, přes den umýt si ruce a po šesté hodině mě posílal spát…

V porodnici si mě nechali o něco déle, přece jen má budoucí existence nebyla úplnou samozřejmostí. Maminku ale porod natolik vysílil, že za necelý týden zemřela a táta si tak domů přinesl jen malý uzlíček a spoustu starostí. Byl jsem vážně maličký, teta Helena si ze mě často utahuje, že jsem vypadal jako zvířátka z kaštanů, které si na podzim vyrábějí malé děti. Rozdíl byl v tom, že zatímco ta kaštanová zvířátka mají tělo z kaštanů a končetiny z párátek,tak já jsem byl z párátek celý. Právě teta Helena tátovi ze začátku hodně pomáhala. Sice se snažil, ale přece jenom je to chlap a některé věci jsou mu trochu cizí. Teta ale bydlí kousek od našeho domu, takže jí stačilo zavolat a než táta položil sluchátko, tak už klepala na dveře. Mám ji rád, tak trochu mi nahrazuje mámu. Vím, že tátu to možná trochu mrzí, ale jak mám mít rád někoho, koho jsem vlastně nepoznal? Škoda jen, že se teta ještě neukázala tady, v nemocnici. Už několikrát jsem tátovi říkal, ať ji vezme s sebou, dokonce jsem jí i volal, ale nic. Jednou se mi do sluchátka dokonce rozplakala. Nedovede si představit, že by o mě přišla, ale tím, že něco takového odmítá mi upírá i ty poslední krásné chvilky, které bych s ní mohl strávit. A to bych vážně rád.