Kapitola VI. ROZHODNUTÍ

Byla už druhá hodina. Omluvil jsem se naší třídní za svůj pozdní příchod.

„Táta už volal, Rudolfe,omluvil tě. Posaď se, řekla mi a já si tedy sedl. Koukal jsem z okna, vůbec jsem neposlouchal. Až po chvíli upoutala mou pozornost, když začala rozdávat přihlášky ke studiu. Když došla ke mně, potichu se zeptala, zda mi ji má dát. Nepřemýšlel jsem. A řekl, že ano. Najednou mi to připadalo jako samozřejmost.

Domů jsem ten den přišel o něco později než obvykle. Šel jsem totiž na chvíli do parku. Jen tak jsem si tam sedl na lavičku, přemýšlel a pozoroval okolí. Děti hrající si na průlezkách, jejich starostlivé maminky… a někdy jsem vzhlédl vzhůru k oblakům. Díval se na ptáky poletující na blankytně modré obloze, záviděl jim jejich svobodu. Když jsem pak odcházel směrem k domovu, nelitoval jsem svého dnešního rozhodnutí. Chtěl jsem dál studovat a bylo mi jasné, že se svým nepříliš laskavým osudem se holt budu muset smířit. Co i také zbývalo? Mám se litovat? Ne. Tím spíš mi bylo jasné, že svůj čas musím využít naplno.

Když jsem přišel domů, předložil jsem tátovi vyplněnou přihlášku. Na nic se neptal. Vzal si z náprsní kapsy pero a přihlášku podepsal. Oba jsme mlčeli. Pak jsem se na něj dlouze podíval a objal ho. Měli jsme slzy v očích…

Teta na mě byla pyšná. Říkala, že mě obdivuje. Já nechápal proč. To já vždy záviděl jí. Její svobodu, zážitky a taky cukrárnu. Když jsem jí to řekl, začala se smát.

„Svoboda je něco jiného. Nikdo mi nic nezakázal, protože nedělám nic zvláštního. Jsem obyčejný člověk. A jsou vyšší životní cíle než cukrárna.“

„Když já ti právě ten obyčejný život závidím.“

„Jenže, Rudolfe, ty nikdy nebudeš obyčejný.“

Její vždy usměvavý obličej zvážněl. Měla pravdu. Nikdy nebudu obyčejný. Já už si zvykl, ale ne vždy to respektovali lidi kolem mě.