Kapitola VIII. DALŠÍ PRVNÍ DEN

Když tedy přišel čas vyrazit, váhal jsem, jestli mám přijít raději dříve nebo až na poslední chvíli. Stál jsem přede dveřmi od našeho domu  zvažoval obě možnosti. Jenže najednou mě táta chytl za tašku, vzal klíče od auta a bylo. Před domem čekala teta. Lehce jsem se na ni pousmál. Věděla, co to znamená.

„Teto, co tady děláš? Máš být přece v práci.“

„Přece si nenechám ujít tvůj velký den!“ řekla mi a na další odpověď už nečekala.

Všichni tři jsme si sedli od auta a jelo se. Zastavili před obrovskou budovou. Byla to moje nová škola. Na fotkách jsem ji viděl už mnohokrát, ale najednou mi připadala mnohem větší. Otevřel jsem dveře a čekal na tátu s tetou. On nic. Seděli dál. K vystupování se vůbec neměli. Táta se na mě otočil.

„Dál už musíš sám Rudolfe.“

„Ale tati pojď se mnou. Alespoň dnes, poprvé. Co když se mi budou smát, protože jsem maličký?“

„Nebudou. Pokud ano, jsou hloupí. Akorát by se ti smáli, že tě táta vodí za ručičku. Ukaž jim co v tobě je!“

Zavřel dveře a jel. Teta mi ještě mávala z okýnka. Já stál na místě a díval se na auto, dokud nezmizelo za rohem. Věděl jsem, že má pravdu. Když se mi budou smát, jsou hloupí, ale na co mi to bylo? Já chtěl, ať mě vezmou mezi sebe.

Po schodech jsem stoupal stále výš. Hledal jsem třídu 1.C, ale nemohl jsem na ni nenarazit. Bylo tam strašně moc tříd. A strašně moc lidí. Svou třídu jsem našel až ve druhém patře. Stál jsem přede dveřmi. Věděl jsem, že patřím tam dovnitř, ale najednou nevěděl, jestli mám jít dál. Stál jsem tam a díval se před sebe. Nevím, kolik času uběhlo. Minuta? Pět minut? Netuším. Ale pak jsem sebou trhnul a řekl si, že dál jít prostě musím. Trvalo dlouho, než jsem se před tyto dveře dostal. Rázně jsem potlačil kliku směrem dolů a vešel dovnitř. Bylo tam už asi dvacet lidí. Otočili se na mě a ztichli. Cítil jsem, jak červenám. „Ahoj.“ Slyšel jsem sám sebe, jak říkám. Bylo to potichu, ale přesto to znělo přes celou místnost. Žádná odezva. Až po chvíli se mi dostalo sborové odpovědi. Sedl jsem si do lavice. Do první – samozřejmě. Ticho se postupně vytratilo a všichni se už zase vesele bavili. Nevěděl jsem, jestli mám jít za nimi. Mám s k nim přidat a dělat, že nevidím jejich zkoumavé pohledy?

Než jsem se rozmyslel, zazvonilo. Přišla naše nová profesorka. Pohledem přejela po celé třídě. Na mě se dívala o něco déle. Představila se nám, pak říkala, co nás letos čeká a pak nám předčítala školní řád. Všichni na ni upřeně hleděli. Ne, že by to bylo tak zajímavé, ale jednoduše čekali, až s tím předčítáním skončí a přijde na řadu něco zajímavějšího.

Profesorka Krylová po chvíli spráskla ruce. Všichni sebou cukli, protože to nikdo nečekal. I já se trochu lekl.

„Tak, a teď mi o sobě něco řekněte. Jak se jmenujete, čím chcete být a které předměty vás baví. Začneme hned z kraje,tak povídej.“

Hrklo ve mně. Proč já si sedal do první lavice? Teď se tady mám přede všemi postavit a něco jim o sobě říct. Navíc jako první. Přišla nečekaná úleva, protože profesorka začala z druhé strany třídy a já tedy zbyl jako poslední. Přemýšlel jsem co říct. A tak jsem slova druhých příliš nevnímal. Teď mě to trochu mrzí. To víte, první dojem je jen jeden. Přišla na mě řada. Nesměle jsem se zvedl. Přesto jsem nepřevyšoval hlavy sedících v druhé lavici.

„Jmenuji se Rudolf. Bydlím sám s tátou. Ještě nevím, čím bych chtěl být, ale baví mě dějepis.“

Nic jiného jsem ze sebe nedostal. Všichni se natahovali z lavic, aby na mě viděli. Bylo to nepříjemné.

„A jak jste si všimli, jsem trpaslík. Větší už nebudu, ale výška je jediné, čím se liším od ostatních lidí.“

To bylo to, co chtěli slyšet. Alespoň jsem si to myslel. Pořád se na mě dívali a čekali, jestli ještě něco řeknu. Mlčel jsem. Nevěděl jsem, jestli si mám sednout, profesorka  pořád nic. Najednou se ozval zvuk otevírajících se dveří. Všichni i já, jsme se otočili, čímž se mi ulevilo. Vešel nějaký kluk, tvářil se podobně jako já před chvílí. Chápal jsem ho. Dívalo se na něj asi třicet párů očí a všichni čekali, co řekne. Po chvíli váhání zablekotal strohou omluvu. Ujel mu vlak. Hned první školní den. Čert mu to byl dlužen.

„Nevadí, je mi jasné, že vy, kteří dojíždíte, někdy přijdete později. Přesto se snažte, aby se to nestávalo příliš často. Posaď se.“

Chlapec jí byl za její slova vděčný. Jeho kroky mířily ke mně. Tím mě překvapil. Sedl si vedle a tvářil se, jako by vedle někoho jako já, seděl běžně. Tentokrát jsem byl vděčný já jemu.

„Já jsem Honza, doufám, že jsem tohle místo někomu nezasedl. Ale myslím, že už nikdo nepřijde.“

„Nezasedl. A já jsem Rudolf,“ řekl jsem polohlasem, abych nepřerušoval výklad profesorky. Stejně ji ale nikdo neposlouchal.

„Fajn. Snad budeme kamarádi.“

Na to už jsem neodpověděl, ale představa získat nového kamaráda se mi líbila. I když bych něco takového nečekal. Seděli jsme mlčky vedle sebe a čekali na konec hodiny. Když zazvonilo, mohli jsme jít domů. Věděli jsme, že je to jen pro dnešek, a tak jsme šli. Cestou jsme si s Honzou povídali. Doprovodil jsem ho až k zastávce, stejně jsem to měl při cestě. Když jsme se loučili, tak jsem mu poděkoval. Neříkal jsem za co, ale myslím, že mě chápal. Vrátil jsem se domů a řekl tátovi, jak můj první školní den probíhal. Šel jsem k sobě do pokoje a věděl, že nic nebude jako dřív. Zase se všechno změnilo…