Kapitola IX. TRPASLIČÍ LÁSKA

Na nový režim jsem si zvykl docela rychle. Tím jsem překvapil jak své okolí, tak sebe. Profesorka Krylová nás navíc hájila před ostatními členy profesorského sboru jako své děti. Najednou mi můj život připadal jako stíhací závod. Měl jsem pocit, že všichni přede mnou si vykračují rekreačním tempem. Jen já běžím naplno a přesto jim nestačím. Každý den stejný. Ráno vstát. Jít do školy. Osm hodin vyučování. Jít domů. Naučit se na zítra. Spát. Tak by se to dalo shrnout. Samozřejmě jsem si našel chvíli na to, abych zašel za tetou, povídal si s tátou nebo za ním zašel do garáže a někdy ke mně přišel i Honza. Vždy jsme si měli hodně co říct, někdy jsme hráli karty – Honza mě naučil mariáš, jindy šli ven. Nenudili jsme se nikdy. Radek za mnou taky někdy o víkendu přišel, ale nebylo to tak často a už jsme přece jen měli oba jiné zájmy. A ostatní spolužáci? Sám jsem se divil, ale docela mě vzali mezi sebe. S klukama jsem se alespoň nemusel prát. Někdy jsme šli všichni po škole někam ven. Často jsme chodívali na hokej. Kluci si mě sice nedávali na ramena jako táta, ale stejně jako on se drali dopředu, takže jsem krásně viděl. V holkách jsem zase probouzel mateřské city. Mluvili se mnou sice stejně jako s ostatníma klukama, ale častěji mě objímaly a všelijak mačkaly. Kluci mi to záviděli. Možná taky proto, že na rozdíl od nich jsem se jim místo do očí díval do výstřihu. Jejich oči byly daleko výše než ty moje.

Jedna se mi líbila. Chodila do vedlejší třídy. Jmenovala se Markéta. Byla krásná jako noční obloha zahalená do pláště z hvězd. Chodila s nebývalou lehkostí, tak jako to umí jen víly. I vlasy měla jako víla. Byly krásně blonďaté a dlouhé až do půl zad. Když se jimi proplétaly sluneční paprsky, tak vypadaly jako zlaté nitě. Najednou jsem toužil být tkalcem… Její oči neměly jasnou barvu. Míchala se v nich modř se zelení a zároveň měly kovový nádech. Topil jsem se v nich snad tisíckrát. Před utonutím mě vždy zachránilo jen to, že jsem svůj pohled odvrátil k jejím rtům, které měly barvu zralých malin. Nikdy jsem nikomu neřekl, že se mi líbí, ona sama o tom nemohla mít ani tušení. Opravdu vypadala jako pohádková víla. Třeba vílou byla. Nevím, nikdy jsem s ní ani nepromluvil. Jen se na ni dlouze díval. To mi muselo stačit.