Kapitola X. BEZVÝZNAMNÉ UDÁLOSTI...

Předmětů jsme měli hodně a některé bylo opravdu těžké zvládat. Já měl ale doma hodně času na učení. Do hospod jsem taky s klukama nechodil, takže jsem to měl docela na háku. Během měsíce jsem si osvojil jistou taktiku, která se mi osvědčovala. A od takové taktiky se neupouští. Dějepis mě bavil pořád  a s naším učitelem jsme si měli o čem povídat. Někdy jsme tam zůstali po hodině a povídali si tak dlouho, dokud nás někdo nevyrušil. Někdy to bylo za deset minut, jindy za hodinu. Ale měl jsem ty naše rozhovory rád.

První pololetí se vleklo jako týden před výplatou, ale čas už zase přidal na obrátkách. Byl jsem v jednom kole. První vysvědčení jsem přecenil. Myslel jsem si, že to pro mě bude významná událost, na kterou nezapomenu, ale nijak výjimečně se mi do paměti nevryla. Jednoduše jsem dostal papír a šel domů. Měl jsem čtyři dvojky a to mi stačilo. Táta na mě byl pyšný. Koupil mi novou knížku, kterou jsem měl vyhlídnutou v knihkupectví na náměstí.

„Udělal jsi mi vážně radost.“

Jeho slova pro mě byla daleko větší odměnou než tisíc knížek. Teta mi donesla dort. Malinový s polevou z bílé čokolády. Vlepil jsem jí pusu, vytáhl talíře a všem nám kus ukrojil. Jedl jsem svůj kus dortu a díval se na tetu a tátu. Byli na mě víc hrdí, než já na sebe samotného. Najednou mi dobré vysvědčení nepřipadalo důležité. Stejně jsem neměl to, co jsem chtěl. Markéta o mě ani okem nezavadila. A já tedy při oslavování mého úspěchu hleděl smutně do zdi a přemítal o životě.

Druhé vysvědčení pro mě bylo úplně stejné. Pak přišly letní prázdniny. Poprvé v životě jsem z nich měl radost. Přece jen mi dávala škola docela zabrat. Přišly mi jako zasloužený odpočinek. Asi to bylo důvodem, proč tak rychle uběhly. Sluce splašeně běhalo po obloze a den se střídal s nocí tak rychle, jako dubnové počasí. Ale užil jsem si je. Dokonce i já jsem prvního září měl klukům co vyprávět. Kluci se přes prázdniny hodně změnili. Všem už rostly vousy a oni je tak mohli pyšně vystavovat obdivu. Já měl tvář hladkou.

Markétu jsem poprvé od letních prázdnin viděl až další týden. Byla ještě krásnější. Pokožka jí krásně zezlátla a vlasy měla ještě blonďatější. Slunce ji zkrášlilo, jak nejvíc to šlo. Prošla kolem mě a já ucítil její vůni. Voněla jako rozkvetlá louka. A mě se na tváři objevil blažený úsměv. Čas letěl jako splašený. Nežil jsem ze dne na den. Žil jsem od chvíle, kdy jsem ji viděl do dalšího stejně šťastného okamžiku. Honza si v té době všiml, jak na ni koukám, ale nic mi neřekl, věděl, že do mé platonické lásky není třeba nijak zasahovat.