Kapitola XI. KAŽDÝ KONEC JE ZAČÁTEK

Bylo jaro. Já v posledním ročníku. Přede mnou rozhodnutí, co dál. Nevěděl jsem. Táta viděl, jak jsem bezradný.

„Jestli chceš studovat dál, klidně můžeš. Já ti v ničem nebráním. Je to jen a jen tvoje rozhodnutí.“

Byl jsem sice rád, že mi ponechává jistou svobodu, ale radu bych ocenil víc.

„Já ti přece nebudu radit, co se životem. Dělej tak, abys byl šťastný. Já nevím, jestli dokážeš být šťastný tady. Doma, bez žádných dalších životních cílů,“řekl a odešel.

Sice mi neporadil, ale měl pravdu. Bylo to smutné. Chtěl jsem být s tátou a přitom věděl, že doma mě už nic nečeká. Přihlásil jsem se tedy na vysokou. Se zaměřením jsem neváhal. Šel jsem studovat dějepis. Tentokrát jsem ale na přijímací zkoušky musel. Za těch pár let už jsem ale přece jen trochu změnil pohled na svět a na tom, jak se na mě ostatní dívají, mi už tolik nezáleželo. Jediné, co mě tedy znervózňovalo, byly ty zkoušky. Takže jsem na tom byl stejně jako ostatní kolem mě. Zkoušky jsem ale udělal a dostal se tak na vysokou školu. Byl jsem šťastný. Byl jsem šťastný, protože jsem něco dokázal. A tentokrát už to nezůstalo bez povšimnutí. Přece jen, trpaslík se na vysokou nedostává každý den. Začal se o mě zajímat i tisk. Psali o mě jako o hrdinovi, který se vzepřel svému osudu. Já se tak nevnímal. Jedno odpoledne k nám přišel i redaktor z nějakého časopisu, aby se mnou udělal rozhovor. Váhal jsem, ale po chvíli ho pozval dál. Rozhovor jsem ještě nikdy neposkytoval, ale byl to seriózní časopis a i ten pán byl docela sympatický, takže to ve mně nevzbuzovalo zbytečné obavy. Rozhovor otiskli příští týden a opravdu v něm nic nepozměnili.

I když jsem byl jednou nohou vysokoškolákem, přece jen jsem měl ještě pár dnů  na střední před sebou… A hlavně jsem před sebou měl poslední školní den. Nedovedl jsem si ho vůbec představit. Jenže najednou byl tady. Naposled jsem zasedl do své lavice vedle Honzy. Pořád jsme se smáli. Jen jsme si hleděli do očí. Najednou nám bylo k smíchu skoro všechno. Zatímco jeho smích byl upřímný, já jím jen zakrýval své pocity. Nevím, co ve mně dřímalo a popuzovalo mě. Žal? Vztek? Nebo snad nostalgie? Od všeho trochu. Ať byla má radost z přijetí na vysokou jakkoli velká, nepřekryla to, že už nikdy neuvidím Markétu. Proč jsem jí po celá léta nic neřekl? Tím „nic“ nemyslím vyjádření citů. Stačilo by mi ledabylé pozdravení. Nebo jen letmý rozhovor, který mezi sebou vedou lidé ze zdvořilosti.

Tohle všechno se mi honilo hlavou. Věděl jsem, že teď už nic nezměním. Profesorka Krylová nikdy nebyla dobrým řečníkem, ale zase nám všechno řekla popravdě.

„Cesta sem pro Vás byla dlouhá. Vím, kolik vás to stalo úsilí a jsem ráda, že jsem byla vaší třídní. Samozřejmě, někteří mi přirostli k srdci více, jiní méně, ale každý z vás má ve své třídě místo. Je jedno, jak je chytrý, hezký, vtipný nebo velký,“řekla a mrkla na mě.

Chvíli ještě mluvila. Co nás čeká a ať nic nevzdáváme, že se vším se člověk musí poprat. Já věděl, co mě čeká. Během deseti let umřu. Se svými spolužáky jsem o tom nemluvil. Nechtěl jsem, aby mě litovali. A taky jsem si chtěl užít trochu toho bezstarostného života…Najednou byl konec. Už jsem věděl, že takové lidi nikdy nepotkám. Už nikdy nebudu mít kolem sebe lidi, kteří táhnou za jeden provaz. Byli jsme třída. Nic si vzájemně nenamlouvali, ale v rozhodujících chvílích drželi při sobě. Vyšel jsem z těch obrovských dveří, před kterými jsem stál před čtyřmi lety. Byl jsem pořád stejně malý, ale z těch dveří už jsem neměl strach jako tehdy. Jen jsem k nim s respektem vzhlížel.