Kapitola XII. PROSÍM, JEŠTĚ OHLÉDNUTÍ...

Sedl jsem si na lavičku a čekal. Všichni rychle opouštěli budovu a domlouvali se, jak oslaví úspěšně dokončená studia. Postupně vycházeli i mí spolužáci. S každým z nich jsem se rozloučil. Třebaže jsem si to nepřipouštěl, přirostli mi k srdci. Ale na osobu, která mé srdce zasáhla nejvíc, jsem právě čekal na lavičce. Markéta pořád nikde. Už jsem byl nervózní. Co když odešla jinými dveřmi a já ji už nikdy neuvidím? Tahle otázka mi zněla v uších pořád dokola. Chci ji vidět, naposled…  Už jsem se chystal odejít. Ve škole nebyl snad nikdo. Všude se zhaslo a z tříd zmizelo vše, co by prozrazovalo něčí přítomnost. Jako by tam nikdy nikdo nebyl. A najednou se otevřely dveře. Markéta je rázně otevřela a vyšla ven. Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy jsem ji poprvé spatřil. Ano změnila se, ale pořád měla svůj vílí půvab. Měla na sobě zelené šaty s malými růžovými květy. Ve svých blonďatých vlasech měla čelenku z perel. Díval jsem se na ni. Nedíval, já jsem zíral. Blížila se ke mně. A pak to přišlo. Usmála se na mě.

„Ahoj. Ať se ti daří.“

Dostala mě. Její hlas se mi odrážel v hlavě jako ozvěna. Najednou jsem ztratil řeč.

„Tobě taky. Sbohem…“řekl jsem polohlasem, ale ona už mě neslyšela. Ještě dlouho jsem se díval, jak mi mizí před očima. A byla pryč. Místo na ni jsem hleděl do prázdna.

Domů jsem šel docela pozdě. Už se začínalo stmívat. Jemně jsem zaklepal na dveře a čekal, až i táta otevře. Ten den jsem si nevzal klíče. Opřel jsem se. Najednou jsem se cítil nějak slabý. Bylo mi špatně a před očima se mi zatmělo. A pak už si nic nepamatuju…