Ztracený čas

První kapitolka k připravovanému příběhu. Chtěl bych požádat o malé zhodnocení, jestli má vůbec cenu pokračovat. Kdo nemá rád krev a zombie ať to radši ani nečte:) Prosim nekamenujte mě, je to kromě slohovek ve škole můj první delší text.

Kapitola 1 - Zombie Krátce jsem letmým pohledem zkontroloval Annu a z otočky mečem usekl dalšímu zombie hlavu. Hezký kousek se pak kutálela, než s kovovým nárazem potkala povalující se popelnici. Tělo se mezitím s charakteristickým žuchnutím skácelo k zemi. Tentokrát můj krátký meč rozťal nemrtvého přesně v pase. Opravdu fascinující pohled. Tělo odpadlo a ruce pořád zběsile mlátily do asfaltu. Nohy zůstaly stát, jako by nechápaly co se stalo. Skoro by se jeden i zasmál, vidět něco podobného v televizi. Bohužel tohle je realita a za krkem už mi funí další hladoví zombie. Má zbraň se opět zablýskla ve studeném vzduchu a rozsekla nepřítele od hlavy až k rozkroku. Zase jednou se mi naskytla možnost pohlédnout na slizké vnitřnosti „mrtvého člověka“. Ne, že bych nebyl zvyklý, ale přeci jenom ta krvavá kaše střev a dalších ohavných podivností člověku nepřidá na chuti do života. I když, pocit že ze světa ubyl další nemyslící krvelačný tvor, zahřeje u srdíčka. Anna si také nevedla zle - likvidovala nemrtvé asi padesát metrů ode mě. Nevedla zle?! *** To, co právě předváděla lze jen těžko popsat. Vymrštila se do vzduchu s obratností šelmy, dva nepřátele nechala pod sebou a jakoby se vznášela rovnoběžně se zemí. V rukou tiskla dvě katany. Nechápal jsem jak, ale roztočila se, visíc stále dva metry nad zemí, obrovskou rychlostí. Průběhem dalších pár desetin sekundy si nejsem úplně jistý. Mám jen určitý předpoklad toho, co se odehrálo. Točivý pohyb ve vzduchu rychlostí, kterou mé lidské oči nestíhaly sledovat, dvě superostré zbraně v Anniných rukou a dva superrozšlehaní zombíci – hezky najemno. Pak lehce s naprostou jistotou přistála na zem do bojového postoje připravena znovu použít své smrtící nástroje. Pustil jsem se také do práce a mečem rozsekal několik horlivých nepřátel. Začínám jich mít už tak akorát, blíží se čím dál víc. Tvoří okolo mě už téměř uzavřený kruh – tak dvacet metrů ode mě. Občas se nějaký osmělí a vyrazí vstříc svému osudu – mému meči. Málokdy se na ně podívám s větším zájmem a uvědomím si fakt, že to před časem bývali lidé. Teď se mi to stalo. *** Stála tam mezi nimi. Malá, roztomilá, ještě jí zůstal nepatrný odstín barvy života, zemřela před hodinou, možná minutou – holčička, tak sedmiletá. Ty růžové tvářičky. Nebýt mrtvého výrazu v očích, myslel bych si, že je živá. Hm...a taky nebýt té utržené ruky (pravda, ne všichni s utrženou rukou jsou mrtví, ale trčící kost z ramene zdobí málokterou sedmiletou holku aniž by cekla). Museli jí zabít někde poblíž - před malou chvilkou – ani ruka se jí nestačila zregenerovat. Občas se stane, že dítě z neznámých důvodů uteče z tábora a dostane se do jednoho z mrtvých měst, kde nenajde nic jiného než krutou a většinou i bolestivou smrt. To by mě zajímalo co ty děti k tomu vede. Přitom každý správný rodič jim už odmala vypráví strašidelné pohádky o zlých „lidech“ mimo tábor. Zlými lidmi jsou samozřejmě myšleni zombie a mutanti. Síla zvědavosti a touha po dobrodružství ale někdy předčí i strach. *** Nejčastější příčinnou smrti zběhlých synáčků a dcerušek se dávno stali právě zombie, především kvůli jejich počtu - zničená města se jimi jen hemžila. Představte si desetimilionovou metropoli dvaadvacátého století a pak začátek Války a jednu bioatomovou bombu. Výsledek? Z deseti miliónů živých a zdravých lidí dva milióny zemřeli na výbuch, u dalších sedmi a tři čtvrtě miliónů nastala okamžitá mutace DNA – sedm a tři čtvrtě ji nepřežilo. To znamená devět a tři čtvrtě miliónů mrtvol, z toho milión a půl naprosto rozprášených výbuchem. Zbývá osm a čtvrt miliónů mrtvých zohavených těl po ulicích a ve svých domovech a dvě stě padesát tisíc přeživších v protiatomových krytech a podzemních tunelech, kam se bioradiace nedostala. A tak to bylo téměř se všemi městy po celém světě. Naneštěstí nejen lidé a zvířata mají svou DNA, ale i bakterie, viry, rostliny a vůbec všechny buněčné i nebuněčné organismy vyjma některých nebuněčných organismů, kde DNA zastupuje RNA. Zvláštní je, že RNA organismy zůstaly v nezměněné podobě(starý dobrý AIDS pořád existuje a po Válce je jeho léčba opět dosti obtížná jako v jednadvacátém století). Všechny bioradiací zasažené organismy obsahující DNA rychle zmutovaly a bohužel jeden z virů(nikdo neví přesně jaký) zmutoval ve vir „dávající život“. Ve skutečnosti vir mrtvé tělesné schránce velice rychle obnoví základní životní funkce, schopnost celkové regenerace se zmnohonásobí, srdce se rozbuší a hurá – mrtví vstávají z hrobů. Schopnost skvělé regenerace by nebyla až tak špatná. Bohužel, jak už to bývá, virus má i vedlejší účinky – nedokáže obnovit „inteligenci“ mozku, způsobuje pocity hladu a vyvolává silnou agresi. Jednou z dobrých vlastností viru je, že dokáže napadnout pouze mrtvá těla, horší, že se přenáší vzduchem, takže prakticky všechna těla povalující se na ulicích a v otevřených budovách se už probrala k „životu“. *** Mrtví už se stahují okolo jako hladová vlčí smečka, připravující se na konečný tvrdý úder. Přesně jak jsem chtěl. Jen pojďte k tatínkovi . Naštěstí „šerm“ nepatří mezi nejúčinnější způsoby zabíjení, které ovládám. Jen o kousíček, o pár krůčků, ještě popojděte. Upustil jsem teď už zbytečný kovový meč. Anna zareagovala na hlasité břinknutí kovu o asfalt, otočila pohled mým směrem a na tváři se jí objevil úsměv – alespoň myslím(z té dálky je to špatně poznat). Neznáme se s Annou dlouho, ale že jsem kouzelník už věděla. Nepřátelé se dosoukali dost blízko. Je čas. Zvedl jsem hlavu a pohlédl nahoru. Oční víčka zakryly modravý výhled nebe. Ruce stoupali vzhůru s rostoucí energií. Zombie zastavili, sledovali tančící plamínky u mých nohou. Okolní teplota se prudce zvyšovala. Nemrtví se nepřiblížili ani o píď – energie pětiset stupňů Celsia jim nedovolila udělat jediný krok. V mé těsné blízkosti vznikl tepelný štít. Tisíc stupňů Celsia. Štít netrpělivě pulsoval. Tam a zase zpátky. Nikdy se nevrátil, kde začal. Po každém tepu zůstal o malý kousíček dál. Bylo těžké ho udržet. Ještě okamžik. Dva tisíce stupňů. Nejbližší nepřátelé hořeli, a přece pořád stáli a hleděli do žáru fascinováni tou krásou. Plamenů bylo příliš na tak malém prostoru. Měnily se ve žhavou plasmatickou hmotu a jako celek nabírali obloukovitých tvarů. Plasma houstla. Na povrchu se s každým pulsem zavlnila. Nezkrotný živel si hledal způsob, jak se uvolnit z řetězů, jak uniknout ze zajetí. Nastala pravá chvíle. Paže mi visely nad hlavou. Teplota přerostla v neodhadnutelnou výši. Kdyby došlo k nekontrolované explozi spalující bubliny, která mě obepíná, nepřežil by nikdo v několikakilometrovém okolí. Zaťal jsem obě ruce v pěst. Teď! Ruce máchly dolů vzduchem. Bublina se rozlétla do prostoru a s krátkým zasyčením sežehla nemrtvé. Všude kolem ve větru vířil černý popel. *** Chvíli jsem počkal než se ten svinec usadí. Po půl minutě byl můj výhled dostatečný. Povedlo se, po nemrtvých se jen zaprášilo. Vypadá to, že Anna se o svoje zombíky postarala dřív než já. Nevadí, já jsem měl určitě lepší světelné efekty. Filmaři by brali mě. A taky po sobě holka zanechala...no řekněme...bodrel. Znáte to, vnitřnosti, krev, končetiny, hlavy a tak dále - klasické zbytky po nešetrném zacházení. Tak to by bylo a teď pryč než dorazí další legie protivníků. Běžel jsem klusem k Anně. I když běžel...docela mě ta ohnivá show vyčerpala. Příště Annu nechám mixovat zombíky někde, kudy pak nebudu muset jít. Sakra! Jak jsem se blížil k Anně trochu mi podkluzovaly podrážky. Snažil jsem se co možná nejlépe vyhnout tomu maglajzu na zemi – stejně jsem sebou švihnul. Ach jo... „Do prdele! Nemůžeš po sobě někdy uklidit?! Jsi horší než legendární Jack Rozparovač...“ Anna se jen smála. Než se mi podařilo vstát praštil jsem sebou ještě třikrát. Anna se pořád smála, div se neválela po zemi se mnou. „Promiňte pane Čistotný, příště je budu škrtit a dávat stranou.“ řekl Jack a opět spustil hysterický smích. „Musíš se pořád tak tupě smát?“ „Promiň...“ smála se dál. Když jsem ze sebe oklepal poslední střevo a vymotal se ze změti těl, mozků a všeho toho svince vyrazili jsme k našim pozorovatelům. *** Sledovaly nás z jedné z mála stojících budov dalekohledy. Nechtěli se zaplést s chodícími mrtvolami, proto od nás byli vzdáleni přibližně dvě stovky metrů. Proč by se vystavovali nebezpečí – od toho mají přece nás, hybridy. Střelnými zbraněmi není jednoduché trefit míchu, účinnějších zbraní je nedostatek a obyčejní lidé s meči případně jinými kontaktními zbraněmi tváří v tvář svým oživlým druhům neobstojí. Obzvláště pak proti takovému počtu. Nechávají tedy nás schopné hybridy, ať se staráme. A my se staráme obvykle rádi. Zombíky nemáme zrovna v lásce a navíc nás v táboře dobře platí. Město zelo prázdnotou. Od zřícenin lemujících zbytky silnice se odrážel dupot našich šlápot. Jiné zvuky se městem nešířily, kromě občasného krysího zaštrachání někde ve všudypřítomném smetí nejrůznějšího původu a zápachu. Člověk - hybrid - by skoro nevěřil kolik bordelu na světě existuje, ovšem až do doby než přijde apokalypsa a města se promění v jednu velkou skládku svých zbytků. Héliovy už pomalu končila směna a den ostýchavě předával žezlo do rukou noci. K zemi se začal snášet neblahý opar vlhké mlhy. Krásná hororová atmosféra postapokalyptického malebného městečka. *** Anna běžela přede mnou – oprava – Anna běžela, já jsem se za ní vysíleně trmácel. Kdybych nechtěl zapůsobit tou ohnivou vlnou a neměl tolik problému při překračování „řeky mrtvých“ možná by mi běh nedělal takové problémy. Anna. Věděl jsem, že je hezká, ale sledovat její srnčí štíhlé tělo při běhu, to je teprve podívaná. Příjemná změna, od prýštící krve a vnitřností k pozadí hybrida s dokonale tvarovaným tělem – ženským tělem. Na zádech měla v kožených pouzdrech křížem připevněné katany. Nevypadalo to, že by jí v běhu jakkoli překážely – ani se nehnuly. Zato její černé vlasy sepnuté do culíku se roztomile třepotaly v rytmu pohybu dlouhých nohou. Levá střídala pravou s dech beroucí dokonalostí, nad kterou zůstával rozum stát. Připomínala mi kočičí ženu, kterou znám z vyprávění o starých filmových příbězích. Temně černá přiléhavá kombinéza na krásné ženě – popis seděl až na tu kočičí masku, která Anně chyběla - kombinézu měla. „Jedno mizerný kouzlo a už se plazíš jako šnek.“ poznamenala Anna. „Víš co mi můžeš!?“ odbyl jsem ji a udělal prostředníčkové gesto. „Vim – utéct.“ nečekaná odpověď. Opravdu několikanásobně zrychlila a smích se začal vzdalovat - mrcha. Za pár vteřin dorazila do cíle. Cílem byla samozřejmě budova, kde se usadili naši pozorovatelé. V tuhle chvíli všichni čekali dole než se dobehlám. Zamával jsem jim na pozdrav. Neodpověděli a vedli bouřlivou diskuzi– nezdvořáci. Konečně mi do těla vstupovaly ztracené zásoby energie. Nemotorné trmácení se postupně měnilo v běh připomínající klus. Poslední kroky. Skupinka skončila hovor a všichni směřovali pohledy na mě. „Tak jsem tady.“ i přes veselý tón hlasu se mi napětí uvolnit nepodařilo. *** Stáli tam mlčky, Anna nalevo od velitele obrany, ruce zkřížené na hrudi. Po velitelově pravici zírali tři strážní. Obyčejní, nevýrazní chlápci z tábora, žádní svalovci, věk okolo čtyřiceti let. Špinavé roztrhané hadry, vysoké boty, obličeje nedbale zarostlé vousy, kamenný výraz ve tváři, v rukou střelné zbraně. Od ostatních obyvatel tábora se lišili jen nášivkou se zobrazením štítu a zkřížených mečů na levém rameni. Nášivky byly znakem místní domobrany a všichni její příslušníci je museli nosit připevněné na vrchu oblečení právě na levém rameni. Sám velitel, někdy nazývaný Rambo, vypadal jako hora svalů. Měřil do výšky přes dva metry. Ošacení neměl tak zašlé jako jeho podřízení. Tmavé vysoké vyleštěné boty, vojenská uniforma zdobená různými odznáčky všelijakých barev, tvarů a velikostí, tvář pečlivě oholená, na hlavě krátký sestřih a v rukou třímal mnohem nebezpečněji vyhlížející samopal než ostatní. Klasický tvrďák - klaďas, armádní šílenec, ale bez obrany a velení by tábor nevydržel déle jak měsíc a stráže alespoň zajišťovaly základní pořádek mezi zoufalými obyvateli. „Někdo umřel?“ zeptal jsem se - pořád ještě vesele. „Stovky.“ odpověděl mi Rambo vážným tónem. „Pane právě dobyli muniční sklad.“ ozvalo se z vysílačky. „Sakra! Vracíme se jak nejrychleji to půjde, postarejte se hlavně o...víte co dělat. Velitel konec.“ promluvil Rambo do přístroje. „Ano pane. Dixon konec.“ „Mutanti?“ zeptal jsem se – teď už také vážně. „Jo. Jestli se ty svině dotknout mojí dcerky tak...kurva svině!“ ozval se zoufale jeden strážný a odjistil zbraň. „Tak jo, vracíme se do tábora nakopat těm zrůdám zadky.“ oznámil velitel. Kapitola 2 - Obrana

---