Zasněžené stromy

Pomalu se stmívalo. Anna se neúnavně brodila ve sněhu, jen občas se opřela o jeden z těch obrovských stromů, které jí obklopovaly ze všech stran; na chvíli si odpočinula a vzápětí pokračovala dál a dál. Nikdy mě nenajdou, usmívala se pro sebe, a počínající sněžení ještě zlepšovalo její šíleně povznesenou náladu. Na okamžik se zastavila, aby si vychutnala ten opojný pocit. Musí už být na míle daleko, vždyť vyšla ještě před rozedněním. Vyšla – to je jako vyjít si jen tak na procházku. Ne, to není to správné vyjádření. Ona utekla. Spontánně, avšak ne bezdůvodně. Spontánně, protože nic takového ve skutečnosti neplánovala. Dnes ráno se hned po probuzení tiše vyplížila ze svého pokoje oblečená do oblíbené vínové dlouhé sukně a teplého svetru. Vypůjčila si mámin karmínově červený kabát, ten, kterého se nemohla jinak ani dotknout; opatrně za sebou za vřela dveře a odešla. Jak prosté. A ne bezdůvodně, protože…zavřela oči a zhluboka se nadechla. Už je to jedno.
Po pár minutách oddechu opět pokračovala ve své bezcílné cestě., aniž by si uvědomovala, jak se s odlivem slunečních paprsků může ochladit. Zatím ji dostatečně hřála touha po pomstě a také možná po potrestání sama sebe za to, že tuto situaci nedokázala řešit jinak než nejzoufalejším a nejkrajnějším způsobem. I ty nádherné stromy, pomalu se v čerstvém větru kývající ze strany na stranu, jako by přikyvovaly a utvrzovaly ji v tom, že dělá správně, že se v žádném případě a za žádných okolností nemá vracet.
Anna se otočila a pohledem jejích chladných modrošedých očí hodnotila vyšlapanou cestu, která se táhla od místa, kde stála až někam do hlubokých lesů, jež dnes už prošla. I kdyby se snad chtěla vrátit zpět, vítr téměř jistě zával stopy jejích dřívějších kroků, těžko by se tedy dostávala pryč z labyrintu nekonečných zástupů stromů. Věděla, že musí jít dál, a tak opět vykročila vpřed.
Teď už zmizely i poslední záblesky denního světla a les se proměnil v místo temných zákoutí a podivných zvuků. Annin krok se zpomaloval stejně tak jako jí ubývalo sil i odvahy proplétat se mezi neúprosnými siluetami jedlí, smrků a borovic. Bylo stále těžší zvedat nohy hluboko zanořené do sněhu, kterého hrozivě přibývalo.
Anna nyní zjistila, že stojí pořád na tom samém místě a nemůže se pohnout. Uvědomila si, jaká neskutečná zima tu panuje a prostupuje celým jejím tělem, každou jeho částečkou. Vzpomněla si na jejich krásný krb v teplém, příjemném obývacím pokoji prostoupeném vůní mnoha druhů čajů, které máma sbírá...Ne! Žádné myšlenky na domov. Ale přesto...třeba tam teď u krbu zrovna všichni sedí, bezstarostně popíjí čaj, samozřejmě kromě malého Martina, který už určitě spokojeně usíná ve své teplé postýlce. Možná někdo za pár dnů jen tak mimochodem prohodí: " Neviděli jste někdo Annu? " Všimli si vůbec, že tam nejsem?
Anna se ještě jednou zoufale pokusila zvednout nohu a vyprostit se tak z tohoto sněhového vězení, avšak marně. Zvedla hlavu a v duchu prosila o pomoc stromy, které se jí ve dne zdály tak přívětivé. Za mrazivých nocí ale v lesích vládne mrtvolné ticho a snová krása zasněžených stromů vám nepomůže. Anna se bezmocně skrčila. Chtělo se jí strašlivě plakat, ten tlak v očích byl až neúnosný, nemohla se však takhle ponížit sama před sebou. Tohle přece nemůže být konec...
Mráz pomalu ochromoval celé její tělo. Vnímala pouze osvobozující proudění horkých slz po svých tváří. Zradil ji hlas, a tak pouze nesrozumitelně tichým chraptěním odříkávala stále stejná slova: " Odpuste mi a zachraňte mě, prosím. " Stále dokola.
Myslela na svou rodinu, na svého malého bratra, kterému tak neskutečně záviděla neustálou péči rodičů. Chorobně žárlila. Byla teď pro ně jenom odrostlé dítě, o něž už není potřeba se tolik starat. Chtěla je tímto způsobem potrestat za jejich zdánlivou ztrátu zájmu o ni, jenže nemyslela to tak úplně vážně...jak by je chtěla ještě vidět, říct jim tolik věcí, které si uvědomila až nyní.
" Odpuste mi a zachraňte mě, prosím. "

" Že není doma jste si tedy všimli dnes ráno? " zeptal se inspektor a vše si pečlivě zapisoval.
" Ano, přesně tak, " odpověděla rozechvělým hlasem Annina matka, " Obvolali jsme všechny její kamarádky a nic. Nemáme tušená, kde by mohla být. "
" V poslední době se chovala trochu divně. " ozval se otec.
" Jak divně? " zajímal se inspektor.
" Když ona je tak přecitlivělá! " vybuchla náhle matka, " Všechno si moc bere. Těžko říct, co se jí honí hlavou, vůbec se v ní nevyznám." Zatvářila se bezradně. Najednou se z vedlejšího pokoje ozval dětský pláč a žena okamžitě odběhla malého utišit.
" Začneme prohledávat okolí hned teď.Dneska má být chladno. "
Pátraní se z malého městečka, kde Anna bydlela, poměrně brzy přesunulo do blízkých lesů. Volání " Anno! Anno! " se ozývalo ze všech koutů i dávno po západu slunce.

Policisté bloudili hlubokými lesy stejně jako Anna, těžko však mohli slyšet její zoufalý, tichý nářek. Začal nový den a k pátrání se připojila i Annina matka doufající, že brzy zahlédne drobnou dívku ve svém vlastním červeném kabátě. S úsměvem si vzpomněla na to, jak po něm Anna vždycky pokukovala. Zakázala jí ho nosit, protože plánovala dát jí ho k narozeninám. Určitě bude mít radost. Začala tiše plakat a v tom někdo zakřičel: " Támhle něco je! "
A opravdu. Nedaleko zády k nim seděla postava v červeném kabátě opřená o strom. Všichni se k tomu místu jako na povel rozeběhli. Chladné ranní paprsky však neukázaly nic jiného než smrtelně zmodralé rty a až příliš otevřené, skelné oči bez života.