Jízda taxíkem

Ani nevím, jak jsem se ocitl na okraji Prahy. Vlastně vím, ale proč bych měl hlásat do světa, že jsem byl navštívit kamarádku, kterou jsem dlouho neviděl. Pohled na hodinky mi prozradil, že za patnáct minut mám být doma, jelikož mi přijde na návštěvu šéf a budeme mít důležité jednání. Nedalo se dělat nic jiného a já se rozhodl, že pojedu taxíkem. Nakonec, proč ne. Alespoň se přesvědčím, jak to je doopravdy s poctivostí taxikářů.
     Měl jsem štěstí. Jeden taxík se objevil na rohu ulice a pomalu mířil směrem ke mně. Už zdálky mě taxikář sledoval ostřížím zrakem a bylo patrné, že jen hnu prstem ruky, bude zaparkovaný u chodníku takovým způsobem, že pouze zvednu nohu a jsem uvnitř. Bál jsem se, aby nevyjel na druhé straně ulice jiný taxikář a nestrhla se bitka o mojí maličkost.
     Statečně jsem zamával a taxikář, jak jsem předpokládal, rychle zaparkoval kousek ode mě. Jednalo se o luxusní zahraniční vůz, který byl moderní asi tak před dvaceti lety a dnes jej koupíte v bazaru za nějakých třicet tisíc, ale co na tom, hlavně když mě doveze včas domů.
     „Kam to bude, šéfe?“ oslovil mě familiérně řidič. Důstojně jsem přeslechl oslovení „šéfe“, protože skutečně nemám s taxikáři nic společného a nahlásil jsem mu adresu mého bydliště.
     Taxikář kývl, což asi znamenalo, že ví, kam máme jet a vyrazil vpřed, za hlasitého vyprávění, jak to má složité a je málo kšeftů. Na konci ulice náhle zatočil vlevo, opačným směrem, než byl cíl naší cesty.
     „Asi jste mi špatně rozuměl ulici,“ snažil jsem se vše přehrát na omyl, přesvědčený o tom, že se nejedná o úmysl.
     „Ne, ne. Vše je v pořádku,“ snažil se mě uchlácholit drožkař.
     „Bylo by, pokud by nám čumák nekoukal na druhou stranu,“ uzemnil jsem ho a on ač nerad, otočil auto správným směrem. Dokonce po tomto incidentu, pokud se to dá nazvat incidentem, zapnul taxametr.
     Cesta ubíhala klidně a potichu. Taxikář za celou dobu nepromluvil ani slovo, což jsem ocenil, protože se alespoň mohl lépe soustředit na jízdu a navíc mě rozbor ekonomické situace taxikářského řemesla až tak nezajímal. Po deseti minutách jsme zaparkovali před mým domem.
     „Dělá to tři sta osmdesát,“ prohlásil muž za volantem ihned poté, co jedním okem loupnul směrem k taxametru.
     „Účet, prosím!“ pravil jsem klidným a rozhodným hlasem.
     Cena se mi zdála maličko přemrštěná a byl jsem rozhodnutý hájit svá práva až do konce. Taxikář začal vypisovat účtenku a mumlal si cosi o kšeftech za všechny prachy. Asi po pěti minutách vyplňování všech údajů, kdy jsem pojal podezření, že snad maluje i mapku jízdy, mi s vítězoslavným úsměvem podal stvrzenku. Mé dýško ve výši pěti korun odmítl se slovy: „To je dobrý.“
     Vystoupil jsem s pocitem vítěze a jen taktak stačil uskočit, aby mě nepřejel špičky nohou. Kroutil jsem hlavou nad jeho zběsilým odjezdem, ovšem pouze do té doby, než jsem zjistil, že SPZ taxíku na stvrzence je totožná se značkou mého auta, před kterým jsme zastavili a že mi vrátil na mou tisícikorunu stylem, jež by mu záviděl kdejaký ekvilibrista, o dvě stě míň. Tolik má zkušenost se službou zvanou taxislužba.
Příště jdu pěšky, šéf počká!