Jmenuji se Hans Christian

Jmenuji se Hans Christian. Už od dětství si ze mě všichni utahují, abych pověděl nějakou pohádku. Nikdy mě žádná nenapadla, dokud jsem jednu neprožil. To bylo tak. Dlouhá léta mi trvalo a stálo mě mnohé úsilí, než jsem se mohl zálibně podívat do zrcadla a říct si: ?Mám všechny propriety, které mě v dnešní postmoderní době předurčují k tomu být kvalitním mužem. Práci ředitele v mezinárodní reklamní agentuře, krásnou manželku, dvě děti, blonďatou milenku, byt v centru města, dům v přírodě, letní byt v horách, drahé auto, silného psa, značkové hodinky, drahé obleky a košile, korporátní kreditní kartu i dobré boty. Hraju si na budhistu a jsem neustále nad věcí. Není nic, co by mě dokázalo rozhodit a nic z čeho bych si dělal těžkou hlavu. Zkrátka dokážu být vždy a za všech okolností totálně nad věcí.? Tedy takhle to bylo do minulého pátku. Dnes je středa a celý můj dokonale vystavěný život se rozpadl během vteřiny na nekonečné množství malinkých součástek, které se rozkutálely neznámo kam. Všechno odešlo, a to co zůstalo, přestalo dávat smysl. Bolest, která mě doprovází je nesnesitelná a není nic, co by ji dokázalo zmírnit. Nic co by ji dokázalo vypnout nebo alespoň nějak zaplašit. Není místo v celém vesmíru, kam bych před ní mohl prchnout. Není nic, čeho bych se dokázal chytit. Místo srdce mám obrovskou díru kterou fičí všechny větry světa a vše okolo získalo iluzorní podstatu, jejíž vlastní podstatou je někonečné neštěstí? Z úvah mě najednou vytrhlo jasné světlo. Do kavárny, ve které jsem právě seděl, přišla víla. Vysoká, bílá, průsvitná, s očima plnýma světla, s plavými vlasy až do pasu, útlá, krásná, zranitelná. Mezi rozpuštěnými vlasy jí mírně vyčuhovaly špičaté konečky uší, znak elfí a andělské podstaty. Bytost světla. ?Šmarja, copak ony ještě existují??, pomyslel jsem si a zůstal zcela ohromen. ?Vždyť jsem žádnou neviděl dobrých deset let!? Celý ten krutý vesmír najednou zmizel, jako když zhasne. Zmizel vamp, který mi ukradl ženu a již několik horkých nocí po sobě pil moji krev po litrech. Zmizely ženy, zmizely děti, psi, práce, milenky i drahá auta. Zmizely závazky, zmizely pohledávky. Zmizely vlaky, lodě i hory. Zmizely letadla, tramvaje i ostatní lidé. Všechno zmizelo v jeden jediný okamžik. Můj svět se zachvěl. Zabolelo mě u srdce, ale zase tak nějak hezky. Prošla kolem a posadila se k vedlejšímu stolu. Nevěděl jsem, co dělat. Bylo mi jasné, že ji nemůžu jen tak oslovit a zeptat se přiblble na něco fádního. Ani na ni dělat psí oči. Napadlo mě, že bych mohl vyhodit proud a v nastálém zmatku ji zachránit a vyvést ven do teplé noci, kde bych ji nesměle políbil. Bohužel jsem ale netušil, kde má tahle kavárna pojistky. Zůstal jsem tedy tiše sedět a čekal, co se bude dít. Nedělo se vůbec nic. Víla si pomalu pila svůj zelený čaj a ani jednou se na mě nepodívala. Klasika. Co jiného bych taky asi tak mohl čekat? Podívej se do zrcadla, kreténe! A přitom toho bylo tolik, co bych jí chtěl říct, tolik, co bych jí chtěl dát a tolik, co bych od ní rád dostal. Bylo to ve mně od první chvíle, co se objevila a rozzářila celý můj temný den. Ne, bylo to tam vlastně už dávno předtím. Bylo to tam odjakživa. Věděl jsem, že už jsme se potkali, otázka ovšem je, kdy a za jakých okolností. Víla dopila svůj čaj a pohla se směrem ke dveřím. Když mě míjela, zastavila se a naklonila svou útlou bytost směrem ke mně. Podívala se mi hluboko do očí, projela jimi až k samé hranici mého bytí, až jsem se zastyděl, a řekla potichu: ?Je sais...?, otočila se a zmizela. Řekla to trochu smutně a sotva slyšitelně. Můj svět se znova zachvěl a trvalo mi pak několik nocí, než jsem byl schopen zase normálně usnout. Další týden, během kterého se nic zvláštního nestalo. V práci zatím pořád jedu na nouzový režim a je dobře, že mi to prochází. Přece jen jsem něco jako práce neschopný, když mám takové trable, no ne? Co se vlastně stalo? Vcelku nic. Utekla mi žena a vzala s sebou naše děti. Psa přejelo auto, moje milenka mi řekla, ať jdu do prdele a nějaký kretén mi naboural auto. Dnes ráno jsem byl tedy nucen po deseti letech sestoupit do cháronovy podzemní říše a spolu s ostatními mrtvolami jet do práce metrem. Když jsem sjížděl na eskalátoru do podzemí, napadlo mě, že mám pohřeb a už nikdy se nevrátím. Pohřeb, na kterém chybí smuteční hosté. Ale vlastně to vůbec nevadí, protože stejně nebudu nikomu chybět. Je přece úplně na hlavu, aby lidé jezdili vlakem pod Vltavou, kudy proudila energie už tisíc let před námi a bude proudit dalších minimálně tisíc let po nás. A proč bych měl svůj život svěřovat do rukou pár inženýrů, kteří třeba noc předtím chlastali, nebo je opustila žena, nebo je prostě přestal bavit život? V tom jsem se zase zachvěl. Na vílu už jsem tak často nemyslel, přece jen uplynul měsíc od doby, kdy se mi prvně zjevila, její vůně ovšem navždy ulpěla v mé mysli jako lepkavá sladká čára, ke které se vždycky rádi vracíme a sajeme z ní životodárnou energii. Nebylo pochyb, že je někde tady! Rozšířily se mi nozdry a nasál jsem znovu, ano, byla to ona. Srdce mi začlo tančit v hrudi jako zblázněné a na čele mi naběhly žíly jako kameny. Je někde tady, proboha! Začal jsem probíhat po metru jako smyslu zbavený a hledal ji mezi sloupy. Nebyla nikde a přitom jsem ji všude cítil. Musí tu být, sakra! Do stanice přijely vlaky z obou směrů ve stejnou chvíli. Vyvalila se z nich mrtvá hmota, která se začla vařit a vzájemně proplétat. Pohltila vše živé okolo sebe a stáhla to pod hladinu. Nějak se mi podařilo nadechnout a odstrčit to mrtvé maso, těsně předtím, než jsem uviděl, jak se za ní zavírají dveře metra a rozjíždí se pomalu směrem do centra ? tam, kam jsem měl původně namířeno. Když mě míjela, zachytil jsem na vteřinu její pohled. Měl jsem velmi silný pocit, že jí z pravého oka po tváři stéká slza. Odjel jsem dalšim vlakem do centra a ve skrytu pořád doufal, že ji někde zahlédnu. Ikdyž jsem tak nějak tušil, že ten správný čas ještě nenastal. Kdybych ji potkal teď, nejspíš by mi roztála v rukou. Rozplynula by se do nekonečna a v očích by mi po ní zůstal jen ten jemný voňavý opar, který ji obklopuje. Nenastal čas. Musím dál ukrájet chléb náš vezdejší dejž nám dnes a doufat, že se to někdy změní. V práci jsem se u výtahu srazil s M. Trvalo mi několik týdnů, než jsem pochopil, že je to jen další krásná, ale osamělá květina, kterou už párkrát někdo zlomil a která se bojí otevřít něčemu skutečnému. Ach ty moje nepřiznaná lásko, kdy mě už konečně přestaneš zabíjet? Zazvonil mi mobil. Neviditelné číslo. Od té doby, co se mi rozsypal život, se bojím dojít si třeba i jen na záchod. Jsou všude. Tiše a nevyzpytatelně číhají na sebemenší zaváhání. Pak se hned zakousnou a hryžou a hryžou. Už nemám co bych jim dal, přesto se pokaždé zakousnou ještě hlouběji a hryžou až k úplnému uzoufání. Mobil nepřestával v mé ruce tiše vrnět a já se bál byť jen pomyslet na to, že bych ho mohl zvednout. Zmáčkl jsem zelené tlačítko a opatrně řekl ?Haló?? Na druhém konci bylo ticho, jen z povzdálí doléhala tlumená klášterní hudba. Nebylo mi to nepříjemné, dokonce jsem se přestal bát. Pocítil jsem něco jako dlouho oddalovanou úlevu. ?Il est moi??, ozval se ženský hlas. Okamžitě jsem ji poznal. Nebyl jsem schopen ze sebe dostat ani hlásku, jen mi z očí vytryskly slzy. ?Allez-vous bien??, ozvala se znovu. Z hloubky mého hrdla se vydral dlouho zadržovaný vzlyk a hned poté jsem se rozplakal jako malé dítě. Stočil jsem se do klubíčka, telefon u ucha, jsem dlouho tiše vzlykal. ?Je sais, vous souffre??, ozvala se po chvíli tiše. ?Ano trpím.?, odpověděl jsem. ?Trpím a čekám na svého anděla smrti, který mě převede na druhý břeh. Jste jím snad vy?? Srdce se mi rozbušilo jako mlátička a začal jsem se potit po celém těle. ?Vous ?tes mort ? l'intérieur. C'est pourquoi vous souffrez.?, řekla jen. Nechápavě jsem se rozhlédl okolo sebe, ?Co je ve mně? Jak jsem umřel? Jak to myslíte??, zeptal jsem se úplně zmatený a vyvedený z míry. Už neodpověděla. Jen z dálky ke mně pořád doléhala ta tlumená hudba a něco mi připomínala. Něco velmi známého a blízkého. Po chvíli se odmlčela, to když zavěsila telefon. Hned poté jsem si sedl a napsal svou první báseň v životě. Kosti složené Do uzlíčku neměnného neštěstí To jsem já jak jste mě znali Přátelé Bílé ráno, z komínů stoupá dým. Uplynulo půl roku a Praha se zahalila do bílého závoje. Na Vltavě se snad po stu letech dalo bruslit a celá ta krásně bílá záhada vypadala, jako by ji namaloval Mistr Aleš. Na víly i anděly jsem provždy přestal věřit, protože mě zradili, když jsem je nejvíc potřeboval. Nebyl jsem si ochoten připustit, že všechno není ztraceno, byť jsem to někde hluboko uvnitř cítil. Pustili mě z nemocnice, ale rukou ještě pořádně nemůžu hýbat. Během jedné ze svých šílených nocí jsem si několikrát zabodl do ruky nůž a točil jím sem a tam. Celou tu dobu od našeho posledního rozhovoru jsem se pokoušel zjistit, jak moc jsem uvnitř mrtvý a dopadlo to tak, že jsem si přeťal šlachy a nějaké důležité nervy. V práci jsem dal už před časem výpověď a teď jen dojíždím, co je potřeba dojet. Například svůj život. Zítra jsou vánoce a já se potácím po tom Smíchově odnikud nikam a nevím, kde začít a kde skončit. První vánoce o samotě. Propadl jsem sítí až na úplné dno a nemám sílu se odrazit. Okolo pobíhají postavičky a shánějí dárky pro své blízké. Vešel jsem do knihkupectví a popadl Tibetskou knihu o životě a smrti, zaplatil a věnoval ji prvnímu somrákovi, který neměl zrak zkalený levným ovocným vínem. Své blízké jsem již tedy letos obdaroval a můžu se těšit na milost Božího syna, jehož narození slavíme tím nejnemožnějším způsobem, jaký si lze představit. Sedl jsem si do kavárny a objednal si vánoční svařák. Zavřel jsem oči a poslouchal koledy, které dovnitř tlumeně doléhaly z některého z okolních obchodů. Včera jsem potkal moji nikdy nepřiznanou lásku. S chlapíčkem, pejskem a děťátkem nakupovali nějaké dárky. Uslyšel jsem zase ten její slovenský akcent v řeči a podlomily se mi kolena. Jsem sráč na odpis. Krátce mě zahlédla a kdyby její oči mluvily lidskou řečí, pak by řekly něco jako ?No, ty teda vypadáš!? Vyšel jsem ven a vydal se pomalu mezi bílými vločkami do temné noci. Všude zvěstovali narození vykupitele, ale kdoví jestli to nemysleli jen v souvislosti s vykoupením těch svých obchodů. Zůstal jsem stát a vytřeštil oči proti obloze. Jedna vločka za druhou mi pomalu přistávala na tváři a rozpouštěla se v nekonečno. Tisíce malinkých světů končily ještě než mohly pořádně začít a mně se zachtělo tančit. Rozhlédl jsem se okolo a přemýšlel, co si počít. V cizím městě, kde nikoho neznám a nikdo už dávno nezná mě. Všechno co mám, je tohle místo na kterém právě teď stojím a i to mi pomalu mizí pod nohama, zasypáváno něžnými vločkami ledové noci. Po cestě domů jsem už, kromě nějakého malého zviřátka poplašeně poskakujícího po kluzkých větvích v parku, nepotkal vůbec nikoho, komu bych mohl popřát klidné vánoce. Proto jsem pak doma otevřel okno a zařval z plných plic do temné noci ?Krásný vánoce, vy sráči!? Ráno mě probudilo ťukání na dveře. Rozhodl jsem se ho ignorovat, protože tady žiju naprosto inkognito, nemám ani jmenovku na dveřích a v životě mě tady nikdo nenavštívil. Nasrat. Převaloval jsem se, až mi došlo, že je vlastně Štědrý den. No, tak to budou asi Jehovisti. Ti přece neslaví vánoce, nedávají ani nepřijímají krev, nežerou maso, nešoustají, koupou se hromadně na stadiónu a já nevím co ještě. To mi přišlo dost jako výzva. Vypotácel jsem se ke dveřím a prudce jimi trhl. Rozezněly se andělské chóry. Z nebe se snesla milost a kolem hlavy se mi roztančily malé plamínky. Stála tam, v bílém kožíšku a bílé králičí beranici, nežná, chlupatá, plná jemnosti, sněhových vloček a požehnání. V ruce držela bílou papírovou krabici, ovázanou rudou stuhou. Usmívala se, ale z toho úsměvu mě malinko mrazilo v zádech. Její jasné oči se do mě vpíjely a pronikaly hluboko, až za hranice toho, kam jsem kdy v životě někoho pustil. ?Joyeux Noël!?, usmála se. ?I vám.?, pokusil jsem se o úsměv. ?Co tady, jak jste mě, kdy jste??, celý jsem se zakoktal a zmlkl. Dívala se mi do očí a nic neříkala. Uvědomil jsem si, že pořád stojíme mezi dveřmi, navíc jsem jen v děravých trenýrkách, jinak zcela nahý. Pořád se na mě dívala tím pohledem, který mrazil i hřál zároveň. Byl to ten druh pohledu, jenž nepotřebuje žádný doprovodný komentář, přesto vyvolává v srdci milióny otázek a pochybností. ?Vous sentez-vous mieux?? zeptala se. Otevřel jsem dveře dokořán, mírně se uklonil a pokynul ji rukou směrem dovnitř. ?Ano, už se cítím o mnoho lépe?? Prošla kolem mě a krabici položila v kuchyni na stůl. Sundala si čepici i kožíšek, pověsila je na věšák a nakonec si ze svých štíhlých nohou stáhla bílé kozačky, které vypadaly jako úzké trubičky. Pod nimi měla jemné pavučinky jak jinak než bílé barvy. ?Posaďte se prosím.?, vybídl jsem ji. ?Dáte si čaj?? ?Oh oui, merci. Vous avez le vert?? ?Jiný, než zelený ani nepiju, mladá dámo.?, pokusil jsem se s úsměvem zažertovat. Posadil jsem se naproti ní a v hlubokém mlčení se jí zadíval do očí. Byly v nich malé jasné plamínky, které vyplnily celý můj 1+0 a poskakovaly sem a tam po stěnách té mé jeskyně. ? Comment vous a fait...? ?Jak jste mě??, skočili jsme si do řeči ve stejný okamžik a pak zase chvíli mlčeli. ? Je suis ici pour vous aider.?, podívala se do mě pevně. ?Jsem tady, abych vám pomohla.?, dodala se silným francouzským přízvukem. ?Jak byste mi, proboha, mohla pomoct??, vykoktal jsem zcela překvapen. ?Začneme tímhle.?, chytila krabici a začala ji rozvazovat. Položila ji na stůl přímo předemně a otevřela ji. Uvnitř byla rudá růže, něčí srdce a bílý popel. Vyděšeně jsem se odtáhl. ?Co to? Co s tím?? ?To vám pomůže najít a získat ztracené kousky vaší duše. L?eau vivante.? ?Slečinko, vám zřejmě přeskočilo, čí je to srdce?? ? Ce n'est pas important maintenant. Chcete pomoci nebo ne??, zeptala se zcela pevně a nekompromisně a mně v tu chvíli došlo, že tuhle otázku již nikdy podruhé v životě neuslyším. ?Oui. Je veux.?, hlesl jsem a zhroutil se do židle. Když jsem si pak asi po týdnu v paměti přehrával k čemu tenkrát u mě doma došlo, zjistil jsem, že jsem se nejspíš musel zbláznit. Celé si to navíc vybavuji tak zpola jasně nebo spíš zpola zamlženě, jako ve snu nebo deliriu. Položila mě doprostřed pokoje na zem, ještě předtím ale odstěhovala nebo posunula vše co by mohlo zavazet. Ležel jsem na podlaze jako hadrová panenka, zbaven obvyklého kritického úsudku a nadhledu. Věděl jsem, že to už v tuto chvíli nestačí. Přestal jsem myslet a jen jsem si někde v hloubi svojí nemocné duše upřímně přál, aby mi pomohla, protože nic horšího než svůj život už jsem stejně žít nemohl. Nejdřív vzala z krabice bílý popel a pokaždé než do něj ponořila prst aby mě jím pomazala, tak něco v tichosti a se zavřenýma očima odříkala. Pak mě tím popelem označila postupně od hlavy až k patě. Namalovala po mně celou řadu čar, jež se vzájemně klikatily, protínaly a doplňovaly v jeden úchvatný celek. Tam kde jsem míval srdce, zůstalo na těle volné místo. Pak vzala rudou růži něco do ní zašeptala a vtiskla mi ji do ruky tak pevně, až jsem ucítil trny, jak mi pronikají kůží do dlaně, ze které tryská krev. Okamžitě se mi vybavila pohádka Oscara Wildea o Slavíkovi a rudé růži. Celý ten mocný příběh se znovu odehrál před mýma očima a mně najednou došlo, že v něm mám nějakou zatím blíže neurčenou roli. Sedla si okročmo na mě a pevně mě sevřela stehny. V obou rukou držela vysoko nademnou srdce a začala zpívat. Hlas jí zhrubl a změnil se naprosto k nepoznání. Nebylo jasné, zpívá li muž nebo žena a je li to vlastně zpěv. Před očima se mi vybavila širá krajina nějaké stepi a v ní stádo jakýchsi buvolů nebo divokých krav, za nimiž se stékaly dvě ohromné řeky. A uviděl jsem město, jehož název zněl Kyzyl. Zpěv zřejmě pocházel odněkud z tohoto místa. Po celou dobu z ní vycházela neuvěřitelná síla. Jak seděla obkročmo na mě a pevně mě svírala svými stehny, cítil jsem, jak jí z přirození vychází nekonečný proud energie, kterou směřuje přímo do mého břicha. Nebylo to sexuální. Bylo v tom všechno včetně sexuality. Zpěv i energie stále sílily. Nemohl jsem se hnout a ani jsem vlastně nechtěl. Poslední zábrany padly a já se dokonale otevřel. Vyklouzl jsem ze svého těla, jako když si stáhnete ponožky. Viděl jsem sebe na zemi, ji na sobě a před očima mi proběhl celý můj život jako nádherně barevný trojdimenzionální film. Byla to velkolepá podívaná. Sledoval jsem to jako kino, zcela mimo své tělo. Začalo to narozením, které jsem si znovu prožil do všech detailů a už tedy vím kde a jak k němu došlo. Navíc jsem si uvědomil, že jsem to věděl vždycky, jen jsem si to nebyl v běžném životě schopen vybavit. Šlo to dál jeslemi, zase jsem viděl ten velký modrý hrnec, ze kterého stoupá magický kouř z čerstvě uvařené rýže, obrázky loutek na chodbách, potom dětské postýlky v prvním patře školky, místo kde mě poprvé veřejně a hluboce ponížili před ostatními. To když na mě kdosi asi půl hodiny obkročmo seděl a fackoval mě pro zábavu jako kus telecího. Tehdy jsem asi poprvé pocítil, že jsem na světě sám. Nikdy jsem o tom nikomu neřekl a doma se divili, co to mám za divnou vyrážku na tváři. Šlo to dál do školy, kde mě nikdy nebrali moc vážně, protože naše rodina se moc neangažovala. Právě naopak, jako jediný jsem neměl pionýrský kroj a myslím, že to byla spíš otázka neschopnosti než úmyslného odporu. Objevila se moje žlutá larisa, deka se kterou jsem toho od narození tolik prožil. Okolo dál procházeli lidé dobří i zlí. Znovu jsem prožil hrůzu okolo rozvodu rodičů, o které jsem si myslel, že je dávno vytěsněna. Běs a peklo, které se v dětské duší násobí snad milionkrát a poznamená vás na zbytek vašeho života, ať si to přejete nebo ne. Pak nastalo několik let temna zvané Brencusium. Znovu jsem prošel hluboké cesty světem temných duchů a úplného zatracení. Tehdy jsem se poprvé modlil, abych raději dostal rakovinu a nemusel dál nést takové břímě. Musel jsem si ovšem ještě několik let počkat. Pak přišel moment, kdy jsem poprvé ztratil část své duše. Jeden zimní večer jsem se vracel ze školy a věděl, že všichni spolužáci už dávno sedí v teple svých fungujících domovů a dělají co se sluší. Když jsem se blížil k domu, který byl ještě z doby druhé světové války plný děr po ruských střelách, zmocnilo se mě neblahé tušení. Naše rodina již dávno nefungovala. Moje matka v té době zrovna chodila na svobodárnu za jeho veličenstvem Brencusem, nejstarší brácha si dávno žil svůj život někde mezi brněnskou bohémou a prostřední se jím pokoušel propít vzadu v Míru. Doma nebyl nikdo, byla tam tma a strašná zima. Tehdy mě poprvé pohltila opravdická temnota a nekonečné zoufalství. Malý Bobeš, který nemá na světě vůbec nic, ani to místo. Nebe bylo v tu chvíli daleko a peklo tak blízko? Něžně mi položila srdce na hruď a políbila mě na ústa. Pak pomalu vstala, sedla si vedle ke stolu a začla zvolna dopíjet svůj čaj. Po celou tu dobu, kdy pro mě čas přestal existovat a kdy jsem se ztratil neznámo kam mě potichu pozorovala. Nebyl jsem sto cokoli říct nebo udělat. Zůstal jsem, zcela vyčerpán, ležet na zemi pokoje. Nakonec jsem z toho vyčerpání usnul. Když jsem se další ráno probudil, byla ona i srdce pryč. A kdybych se nevzbudil s růží v ruce a s roztodivnými čárami od popela po celém těle, myslel bych si, že to celé byl ten nejbizarnější sen, jaký se mi zatím kdy v životě zdál. Od té chvíle jsem pak už jednou provždy věděl, že mým bytem to štědrodenní ráno prošla axis mundi. Stop. Převinout, kousek zpět, ještě kousíček. Ano, to je ten moment. Po velmi dlouhém období plném temných stínů a černošedých jako pískováním vyvedených vizí jsem zažil moment, kdy jsem se dokázal zasmát a v tom smíchu byl jen ten smích. Nic víc. Žádná bolest, rozpostírající se od nekonečna k nekonečnu. Jen ten smích. Tečka. Pro někoho běžná věc, pro mě něco jako světlo v tunelu. Během posledních pár dnů se mi to celé začalo uvnitř přeskládávat. Za a) jsem špatný otec. To je fakt. Vždycky jsem byl a vyždycky budu. Za b) vše okolo je jako divadlo nebo film. Mimochodem, ta slovenská herečka dnes v divadle, co do mě parkrát zabořila svoje hnědé oči, to bylo k posrání. Ta hra byla dost blbá, moc se v ní zpívalo a příliš hrálo, ale rozhodně něco jsem si odnesl. Minimálně fakt, že všechno okolo nás jsou kulisy a my jsme herci, kteří se neviditelně dohodli, že budou hrát drama nebo komedii. Chvíli drama, chvíli komedii. Občas vypadneme z rolí, ale to nevadí, protože v tomhle divadle chybí diváci i kritika. Za c) momenty svobody. A teď nemyslím jen tak ledasjakou svobodu. Nemyslím svobodu skrz ženskou, drogy nebo hudbu. Jde o skutečné momenty svobody, kterou ucítíte přesně v tom místě, kudy přichází smrt ? vpravo dole v břiše. Bezdpodmínečně a čistě jako pramen, který z vás vytryskne a z hrdla se vám vydere hluboký osvobozující smích. Stalo se to před čtyřmi lety, den před křtem mého prvního syna, kterému nejsem dobrým otcem, ikdyž ho miluju jako život sám. Přišla za mnou dívka, napůl Češka, napůl Francouzka, že mě musí seznámit s někým, s kým si určitě padneme do oka. A najednou tam stála Ona a my si padli nejen do oka, ale ihned taky kolem krku, protože to spojení tam bylo už dávno předtím a nepotřebovalo slov, nepotřebovalo gest. Voněla jako anděl, vypadala jako anděl, mluvila jako anděl. Jmenovala se Anne a bydlela na hřbitově. Pozvala mě k sobě a řekla několik vět, za kterými jsem ucítil dávno vytouženou hlubokou svobodu. Tolik jsem chtěl, ale lekl jsem se jí. Té míry svobody, která hodlala zaplavit a změnit můj život. Lekl jsem se odpovědnosti za takovou svobodu a schoval se za takzvanou odpovědnost. Už jen to pozvání na hřbitov, potom cesta na Korsiku a do Paříže. Veděl jsem, že nastal bod zlomu v mém životě. Buď anebo. Všechno nebo nic. Ano nebo ne. Zachoval jsem se jako zbabělec a cuknul. Zalezl zpátky do své ulity takzvané zodpovědnosti a špatného otcovství a pokračoval jsem ve spřádání neviditelných vln svého malého neštestí. Z úvah mě vytrhlo odbíjení dvanácti hodin. Úplně jsem zapomněl, je li noc nebo den. Venku bylo jasno, to ovšem v Laponsku nic neznamená. Vykoukl jsem z okna hotelu a vypadalo to spíš na půlnoc. Pomalu jsem sundal nohy z postele, opláchl si obličej se zarudlýma očima a vyšel ven do jasné bílé noci. Do Laponska jsem se dostal poměrně velkou náhodou. Vílu jsem již déle než půl roku neviděl. Nezavolala mi, ani nenapsala a sám jsem si nedokázal představit kde a jak bych ji mohl hledat. Je pravda, že jsem se poměrně často opesloval kolem francouzské ambasády a Institutu Français, ale nikdy jsem nenarazil ani na sebemenší náznak jakéhokoli znamení, jež by mě dokázalo navést na nějakou stopu. Prostě zmizela. Začal jsem chodit do Chez Marcel a doufal, že ji jednou uvidím, jak stojí opřená o bar, v ruce cigaretu na dlouhé špičce, pomalu bude upíjet svůj pastis a zpod černého baretu se jí budou neposlušně drát její voňavé, andělsky plavé kadeře, jež si občas odfoukne z nekonečně hlubokých modrých očí. K tomu bude hrát smutná Edith písničku Non, Je Ne Regrette Rien a já k ní zezadu přistoupím a potichu řeknu ?Bon Soir mon cher.? Furt blnu a nosím v sobě tolik otázek, jako třeba jak na mě přišla, jak věděla čím procházím, proč se rozhodla mi pomoci, jak mě vystopovala, kde na mně sehnala číslo, jak se hergot dozvěděla kde bydlím a tak podobně. Nepodstatné věci, které mi přesto více či méně pořád straší v hlavě. Začal jsem zase pracovat a všiml si, že venku pomalu začlo léto. Už je mi o moc líp. Dokonce jsem se zamiloval! No a to byl pravý důvod mé cesty do Laponska. Moje malá šikmooká Annukka, jejíž otec vlastní půlku všech sobích stád za polárním kruhem strašně toužila po tom ukázat mi, odkud pochází. Její kořeny. Já jsem ji do Rýmařova raději nevzal, protože by to mohla nepochopit a opustit mě. Přece jen vyrůstat mezi soby je něco jiného, než vyrůstat mezi sebrankou celé poválečné Evropy. Dostal jsem od ní tričko s nápisem PAIVEN PARNEH a s obrazcem modročerveného kruhu na červeno zeleno žluto modrém poli. Divoký duch Laponska na vlastním těle. Je úžasná. Vždycky když se vztekne, tak bouchne svou malou pěstičkou do čehokoli co je po ruce a vykřikne ?Saatana perkele!?. V tu chvíli na ni vždycky dostanu obrovskou chuť, protože je tak? zranitelná, když to udělá. ?Víš, čeho jsem se vždycky nejvíc bál?? podíval jsem se na ni. ?Ne, nevím.? řekla. ?Od doby co jsem tě potkal se hrozně bojím víkendů. Toho, že se během jedné neděle zamyslíš, a řekneš tak třeba Moskva nebo New York, nasedneš na letadlo a necháš mě v posrané Praze, abych vzpomínal, jaké to bylo když jsi byla tady. Malá, šikmooká eskymačka a velký neobratný sudeťák, spolu v pevném zaklesnutní.? Malinko se usmála, podívala se mi do očí a řekla něžně: ?Jenže já?, vzala mě kolem ramen, ?si nemohu dovolit tě opustit.? A políbila mě hluboce a zároveň něžně, jak to umí jen dívky z dalekého severu, až se se mnou zatočil svět. ?Ve jménu sobího krále, Amen!?, zvolal jsem a objal ji jako nikdy nikoho předtím. Praha magická. Léto jak má být. Stíny zapadajícího slunce něžně hladí co jim stojí v cestě, na Letné sedí pod stoletými kaštany nehybně velká masa převážně mladých lidí a pomalu pije jedno pivo za druhým. Další podobná spousta lidí sedí naproti přes obzor na vyšehradských Hradbách a někteří z nich, díky velkým dávkám hulení, možná dohlédnou až k Parukářce, kde leží poslední bod tohoto magického trojúhelníku. Lidé podobného ražení se odpradávna scházejí tam, kde je jim z nějaké neznámé příčiny dobře a většinou jim nejspíš ani nedojde, proč tomu tak je. Že se totiž dočasně stávají součástí velmi mocného energetického obrazce, který když protnete ve správný čas a na správném místě, můžete mít to štěstí nebo smůlu, že vaším životem projde axis mundi. Ta jemná, neviditelná linka, jež vroucně vytryskne přímo ze středu světa a spojí vás s nesmrtelností. Pocítíte spojení se světy mimo tento svět a najdete klíč k hloubce svého nitra. ?O čem přemýslíš?? vytrhla mě moje malá severská kráska z úvah. ?Ale, něco mi došlo??, usmál jsem se. Seděli jsme právě v centru staré Prahy, na dohled od románské rotundy, jež má být podle některých pověstí středem celého města. Je zajímavé, že jsem k ní byl shodou náhod přiveden hned na počátku mého usazování se v Praze a že u ní sedím právě ve chvíli, kdy mi došlo, že střed Prahy se může za určitých okolností stát také středem světa. Vzala mě jemně za ruku a začla mě po ní hladit s velkou láskou a odevzdáním. ?Víš, někdy mi přijde směšné, kolik promrháme času, než přijdeme na ty nejjednosušší věci.?, řekla a usmála se na mě. ?Třeba jako sobi, ti po každém páření zahodí parohy a začnou úplně odznova.? Ucítil jsem v sobě bodnutí, jako by mým srdcem projel ostrý nůž. Má po léta zatemňovaná mysl se rozsvítila. Už žádná temnota. Prostě to řekla a já to ucítil několik životů nazpátek. Doprdele, vždyť je to všechno jasné jako facka! Někde z velké hloubi mých útrob se vydral osvobozující smích. Chytl jsem Annukku pevně kolem ramen a dal jí tři polibky. Na levé oko, na pravé oko a na třetí oko, uprostřed. ?Pojď sem, ty moje malá Sámi. Tebe mi seslalo samo nebe!?, podíval jsem se hluboko do všech jejích tří očí. ?A co sis myslel, blázne??, usmála se na mě něžně. ?Že mě sem shodil Santa Claus z Coca Cola Company??, zasmáli jsme se tomu jako blázni. ?Mimochodem, víš jak se dřív u nás stával muž mužem?? ?Ne, to fakt nevím.?, udiveně a s úsměvem jsem jí visel na rtech. ?Musel provést rituál, který se jmenuje hierke. Ten spočíval v tom, že vlastními zuby sobovi ukousl koule a oba, tedy sob - sarve i dotyčný muž to přežili.? Usmívala se na mě sladce a škvírkami jejích očí prosvítala nádherná polární záře. Poprvé jsem si musel připustit, že s tím Rýmařovem jsem se asi bál zbytečně, protože proti tomuhle jsou všechny moje rýmařovské historky úplné hovno. Připravit, pozor, teď. Prásk! Z pistole vylétla kulka a svaly na celém těle se mi napjaly. Vyběhl jsem závod míru o život. Zase se mi o ní zdálo. Potkali jsme se v jiném městě, v jiném světě, v jiné době, v jiném těle. Stáli jsme proti sobě a já jí řekl, že ji miluju. Chtěl jsem ji jako novorozeně. Řekl jsem tu banální větu, kterou jsem v životě tolikrát zneužil, abych dosáhl svého a teď jsem ji vyslovil s nekonečnou hloubkou a upřímností, která šla napříč všemi mými životy. Zkusil jsem už téměř všechno. Ublížil jsem si, abych zjistil, jak moc jsem uvnitř mrtvý. Nechal jsem si vyložit karty, zkusil jsem to všechno zabít, zahodit, zašlapat, potlačit. Přehulit, přesouložit i přechlastat. Kdykoli se mi ale nějak zlomilo nebo otevřelo srdce, vždycky jsem ji tam našel. Malinkou, schoulenou, vyčkávající. Mojí malou, tenkou slovenskou nikdy nepřiznanou lásku BéBé, kterou nikdy nemůžu mít a která nikdy nemůže mít mně a přesto tam pořád sedí a vyčkává. V tom snu mi dala do rukou své tepající srdce a já věděl, že mi nepatří. Otočila se a zmizela. Nechala mě tam stát se svým umírajícím srdcem v rukou, ach Bože, samotného v temné noci. S velkým škubnutím jsem se probudil vedle Annukky, zpocený od hlavy až k patě. Moje malá něžná Laponka spala klidně a pravidelně oddychovala. Nejspíš se jí zdálo, že řídí sobí spřežení na cestě za záchranou nějaké podobné trosky jako jsem já. Můj malý andílek, záchranář. Stát se to někomu jinému, nejspíš by vydechl úlevou. Já jsem se rozplakal. ?Copak je ti, můj miláčku??, probudila mě ráno, sotva jsem otevřel oči. ?Jak to myslíš, co by mi mělo být??, zeptal jsem se naoko udiveně. ?V noci jsi ze spaní křičel nějaké divné a dost děsivé věci a měla jsem o tebe trošku strach.? ?Jo, tohle?? , snažil jsem se zamaskovat co se ve mně dělo. Zůstala chvíli nehybně stát a jako v malé neviditelné kontemplaci se pomaličku začala kývat dopředu a dozadu. Pak ze sebe naráz vyrazila: ?Tvoje duše trpí. Zůstal jsi na místě, ze kterého se neumíš pohnout dál. Zůstal jsi přikován pevným poutem nikdy nepřiznané lásky a tvá duše trpí a volá o pomoc. Celá vyprahlá, žízní po svobodě.? Vyrazila mi dech. To jsem nečekal. To jsem netušil ani ve snu. Udeřila hřebík přímo na hlavičku a ten projel středem mého srdce, kde to zabolelo jako tisíc čertů. ?Ta láska tě pomalu zabíjí. Ta láska tě spaluje a stravuje zevnitř. Sedí v tobě a snaží se chovat co nejnápadněji, ale díky ní jsi uvnitř už teď napůl mrtvý.?, usedla vedle mě na postel. ?Jak si na to, proboha, přišla??, zeptal jsem se zcela mimo jakoukoli časovou i prostorovou souvislost. ?Řekli mi to Duchové.?. odpověděla tak obyčejně jako kdyby mi říkala, že právě koupila kilo brambor. Okolo nás vyšlehly plameny. Alespoň já jsem měl pocit, že přišel můj ochránce Rahula, aby mě v poslední chvíli zachránil nebo zničil. Vše se roztočilo do spirály a zalilo jemně oranžovou barvou a já najednou uviděl před očima obraz stařeny s velkým orlím pérem za uchem, patřící do nějakého starého severského kmene, jak vychází ze stanu a v ruce nese náhrdelník, složený z desítek kousků kostí a zubů. Dívala se mi upřeně do očí a něco nesrozumitelně mumlala. Bylo to děsivé nejen kvůli její ohromné síle, kterou bych v tak starém těle a tváři nikdy nečekal, ale především proto, že jsem si najednou až do morku kostí uvědomil, že mě ta moje nikdy nepřiznaná láska provází už po několik životů a v každém z nich na sebe bere určitou formu a podobu, aby mi mohla být na blízku a stravovat mou duši. Polilo mě nesnesitelné horko a zničehonic jsem začal uvnitř hořet. Pálilo to a škvařilo se a já začal křičet jako kdybych omylem vypil kyselinu sírovou, která ve mně navíc chytla. ?Hořím!?, křičel jsem, ?Hořím touhou, hořím vztekem, hořím plamenem jasným! Hořím strachem, hořím pachem blízké smrti, hořím! Já hořím!?, Propadl jsem se někam do hluboké temné rokle a dopadl na krásně svěží zelený trávník, uprostřed kterého bylo malé jezírko, plné průzračně blankytné vody. ?Hle, mé vody pramen!?, napadlo mě a ponořil jsem do ní celou hlavu, abych uhasil ten hrozný vnitřní požár. Pak jsem si lehl vedle jezírka na záda a zadíval se na temnou oblohu plnou nekonečného počtu zářivých hvězd. Asi jsem usnul, protože když jsem probudil, měl jsem hlavu v klíně mé malinké eskymačky a ta mě něžně hladila po zybtku mých vlasů. Zřejmě jsem měl nechápavý výraz, protože se na mě dívala neuvěřitelně soucitně. Hladila mě po vlasech a pak se ke mně naklonila a zašeptala: ?Trošinku jsi cestoval.?, usmála se. ?Ale neboj, obstál jsi.?, a dál mě něžně hladila na hlavě. Z jejích dlaní sálal klid, mír a láska. ?Kde jsem byl?? vysoukal jsem ze sebe pracně a téměř neslyšitelně. ?Moc daleko. Dál než kdy předtím. Trošku jsem se o tebe bála.? ?A co jsem tam dělal?? vydechl jsem ztěží. ?Jestli se nemýlím, hledal jsi své vody pramen.?, usmála se na mě jako anděl. ?A myslím, že jsi ho našel.?, usmívala se dál nekonečně krásným úsměvem, ve kterém byla síla i soucit. Láska i porozumění. Přání, příslib i odpuštění. Usmívala se tak nějak? ne to není možné? takhle se na mě přece vždycky usmívala ta francouzká víla, co mě přišla zachránit, to přece? Podíval jsem se jí investigativně do očí a položil tak sugestivní otázku, jak to jen v mém stavu bylo možné: ? Parlez-vous français?? Naklonila se ke mně, dala mi něžný polibek na čelo a položila mi hlavu ze svého klína na polštář. ?Vyspi se, myslím že to budeš potřebovat.? Odešla mi ze zorného pole, jednou jsem zavřel oči a okamžitě mě pohltila náruč hlubokého milosrdného spánku. Celý život k sobě přitahuji anděly v ženském těle. Nevím čím to je, ale je to tak. Stalo se to onoho lednového rána, kdy byla celé Praha přikrytá bělostnou sněhovou pokrývkou a téměř vylidněná, protože všichni odjeli, díky dlouhému víkendu, objevovat kouzla hor. Vzbudil jsem se a věděl, že je pryč. Moje malá eskymo vzala dráhu. V kuchyni jsem našel lístek na kterém stálo: ?Má lásko, naše společná cesta je u konce. Můžeš trpět, radovat se nebo to vůbec nezaznamenat. Jdi dál. Jsi na dobré cestě. Nikdy na tebe nezapomenu a vím, že ani ty na mně. Tvoje Annukka.? Sedl jsem si ke stolu a dlouze se zadíval z okna. Takže Moskva nebo New York? Usmál jsem se tomu a zvláštní bylo, že ačkoli to bylo smutné a taky bolestivé, necítil jsem žádnou lítost a už vůbec ne sebelítost. Můj anděl odletěl a jako bývalý budhista bych měl vědět, že všechno má svůj začátek a konec. Vyšel jsem do města a procházel se prázdnou Prahou, ve které byl takový klid, že bylo slyšet vločky dopadající do prázdného bílého rána. Sem tam zarachotila projíždějící tramvaj, asi dvakrát jsem se minul s nějakou zachumlanou postavou bez tváře, jinak nikde nikdo a nic. Bylo to jako v nějaké přiblblé počítačové hře. Malá postavička procházející ulicemi liduprázdného města, které občas někdo nahoře zmáčkne knoflík a ona zahne doleva nebo doprava, případně se zastaví. Přestože jsem už měl v různých věcech poměrně jasno, pořád mi chyběla mise, kterou bych měl vykonat a úkoly, které bych měl splnit. Chodil jsem proto městem sem a tam jako zbloudilá střela, které docházejí síly a která hledá pomalu svůj cíl, kam by se položila, aby mohla expolodovat. Ocitl jsem se na nábřeží vedle kavárny Slavie. Taky dobré místo. Není divu, že se všichni ti disidenti a zakázaní umělci scházeli právě zde. Jako vosy přisáté k pípě se sladkou šťávou čerpali genia loci, který zde po léta mocně působil a dodával všem sílu. Divím se, že to bolševikovi nikdy nedošlo a kavárnu nezavřel. Vlastně nedivím, to by mezi nimi musel být alespoň jeden cítící člověk a kdyby se jeden takový našel, tak už by mezi nimi nemohl být. Uzavřený kruh. Rozhodl jsem se podívat, jestli tam zbylo něco víc, než jen piják absintu na zdi a vydal se směrem ke vchodu. Uvnitř bylo teplo a útulno. Jen pár lidí, většinou turistů. Najednou jsem uslyšel z rádia hrát King Crimson. Objednal jsem si horké bílé café au lait, zavřel oči a znovu si až do morku kostí opakoval ta slova. Confusion will be my epitaph. As I crawl a cracked and broken path, If we make it we can all sit back and laugh. But I fear tomorrow I'll be crying, Yes I fear tomorrow I'll be crying. Vytryskly mi slzy. Jsem hrozná sračka a měl bych se jít léčit. Seděl jsem tam se zavřenýma očima a po tvářích mi potichu stékaly slzy. Nebyl jsem nikdo a nebyl jsem nikde. Ale nebyly to slzy bolesti ani zoufalství. Byla v nich naděje, která stále ještě neumřela, protože ta bývá na řadě až poslední. Mé údolí stínů ještě nebylo u konce. Vzpomněl jsem si na svou ženu, jedinou skutečnou plnou bytost v tomhle vesmíru, se kterou jsem kdy dokázal prorůst skrznaskrz. Musel jsem jí strašně ublížit, když dokázala nenávratně zpřetrhat všechna ta jemná přediva našeho společného bytí. Muselo to pro ni být peklo, když z něj tak rychle utekla. Potichu jsem zašeptal modlitbu za odpuštění. Zabít v někom anděla je zřejmě ten nejsmrtelnější hřích. A já ho nesu na zádech a tlačí mě k zemi svojí vahou. Nejhorší není umřít, nejhorší je být přitom úplně sám. Otevřel jsem oči a uviděl ji. Bylo to absurdní. Byla od hlavy až k patě zasněžená a její černá kůže krásně kontrastovala s bílou zimou a jasem toho dne. Kokosy na sněhu. Musel jsem se tomu pousmát. Sedla si k vedlejšímu stolu a objednala si horkou bílou čokoládu. Ze všeho nejdřív jsem si všiml jejich rukou. Tak neskonalou něhu vyjádřenou deseti prsty a dvěma dlaněmi jsem nikdy předtím neviděl. Hned jsem si přál aby mě ty její ruce někdy v životě obejmuly a pohladily, protože mi bylo jasné, že díky tomu, co jimi umí dát budu v tu ránu vysvobozen. Její rty byly něco jako horká jemná čokoláda s rozemletými kousky lískových oříšků a její oči?, z hloubky a světla jejích očí se mi zatočila hlava a téměř jsem omdlel. Ucítil jsem v sobě tu vibraci, která se dostaví pokaždé, když se na blízku ocitne životní příležitost (zatím to bylo třikrát) a která mě vždycky spolehlivě vyvede z míry a začnu se chovat jako idiot. Tedy alespoň co se společensko sociálního kontextu týče. Přes usychající slzy jsem se díval, jak na ní tají vločky a zvolna se mění v malou záplavu která se promíchává se záplavou mých citů a emocí. Seděl jsem tam několik dlouhých minut, neschopen jakéhokoli slova, reakce, či pohybu, což je ostatně můj obecně známý rys. Je to podivné, protože okolí mě má za extrovertního lva salónů, baviče, baliče a lamače ženských srdcí. Jen já vím, že to je pouhá stylizace, obal, reklama. Ve skutečnosti jsem ubohý, romantický brouček, který letí okolo krásné květiny a jen letmo si přivoní, aby se pak se kolem ní něžně a neobratně motal a čekal, jestli ho nakonec spolkne a vtáhne do sebe. Křehký, plný citu. To jsem já. Naprosto nepoužitelný pro tenhle svět. Neumím oslovit dívky. Neumím je bavit. Neumím je zaujmout. Umím mlčet a doufat. Nechat to plynout. Povrchní typy (byť jsou občas slovenského původu) odpadnou a zůstane jen, kdo dokáže jít pod povrch. Chci prostě jednou provždy všem zcela jasně říct, že sakra nejsem žádnej balič! Zdálo se mi, že se občas pousmála. Jako kdyby měla rentgen na myšlenky a viděla, co se mi právě honí hlavou. ?To jsou pěkné voloviny, co?? pomyslel jsem si. ?To jo.?, usmála se na mě doširoka. ?Boha jeho, ona snad umí česky??, prolétlo mi hlavou, ?? a navíc ví, co si myslím!?. Netuším proč mě to napadlo v tomhle pořadí, když by to vlastně mělo být obráceně. ?Můžu se zeptat??, vykoktal jsem. Přitakala, stále se širokým úsměvem v překrásné tváři. ?Vy víte, co si myslím??, zeptal jsem se nejistě. ?No jasně.?, dál se culila. ?A jak to děláte?? ?To umí každý, jen jsme to v běžném životě zapomněli používat. Nic na tom není, můžu vás to naučit.?, dál se na mě usmívala dvěmi řadami krásně bílých, symetrických zubů. ?A kde jste se tak dobře naučila česky??, vykoktal jsem, sám překvapen svou mírou odvahy. ?Na Žižkově, předpokládám že už ve školce.? Zůstal jsem na ni civět jako blázen. Nejkrásnější černoška na světě se narodila na Žižkově! Mně jebne! Rozesmála se na celé kolo. ?Vy jste fakt vtipnej!?, smála se dál. ?No jo, vy vlastně víte o všem, co mi prolétne hlavou, že jo??, přidal jsem se k jejímu smíchu a bylo to tak neskonale příjemné, že jsem si přál, aby se zastavil čas a my se spolu rozplynuli přesně v tomhle momentu. Tak takhle vstoupila do mého života ta nekonečně krásná dcera slunce. Africká princezna. Černý anděl. Jmenovala se Abrihet, což amharsky znamená ta, co vyzařuje světlo. Naučila mě vidět věci v jiném světle. Černém, andělském, magickém. Nikdy mi nedovolila se jí zmocnit, za což jsem jí dodnes nesmírně vděčný. Vyhnul jsem se tak dalším pokušením směřovat svůj život nějakým dalším směrem. Byla něžná jako saharská noc a laskavá jako ruce panny Marie. Miloval jsem jí celým srdcem, bohužel na špatném místě a ve špatný čas. Celý život hledám své vody pramen. Sám uvnitř vlastně svobodný a bez omezení, přesto dosud přišpendlen jako noční motýl ve vitríně mé nikdy nepřiznané lásky. A přece je to tak směšně jednoduché. Jsme jenom kožené roury, co mají v těle ďoury. A jde to dovnitř a jde to ven, ideálně každý den (díky Ti Jardo za nápovědu). Jediným naším úkolem je narodit se, žít a zemřít. Tři nejdůležitější momenty v našem životě. Narození ? kde a jak k němu dojde, život sám ? kde a jak ho prožijeme a smrt ? kde a jak k ní dojde. Tohle jediné je důležité, všechno ostatní je k smíchu. Všechny naše strachy, radosti, deprese, pocity osamění, či naplnění, úspěchy a neúspěchy jsou jen pouhým snem, který sníme během dne. Vizí, kterou jsme si vybájili a které se držíme jak hovno košile. Když chceme trpět, věříme tomu tak úpěnlivě, že to můžeme prožít do nejmenších podrobností a drastických detailů. Když chceme být šťastní, držíme se svého štěstí zuby nehty a za nic na světě bychom si ho nenechali vzít, to raději zemřeme a přitom postřílíme pár lidí okolo, kteří se nám ho pokusili vzít. Jsou toho plné noviny, sakra! A přece stojí něco nad tím vším. Z nocí, kdy k nám něžně promlouvá naše nitro si nepamatujeme většinou vůbec nic. Neumíme naslouchat. Neumíme slyšet. Náš takzvaný opravdový život je tak směšně iluzorní, jako když kouzelník vytáhne králíka z klobouku. Iluze, sen, představa. Špatná pověst, hádky, pomluvy a pře? Pche. Jako obláček dýmu, který vás štípne do oka, možná ukápne i nějaká ta slza, ale rozplyne se tak rychle, jak se zformoval. Moje babička prožila dvě třetiny svého života pod diktátem toho, co řeknou lidi. A co jí na to vždycky odpovídal děda? ?Ale hovno, sú to svině zákeřné.? A měl pravdu. Láska? Sen. Krásný sen. Manželství? Představa. Děti? Iluze. Úžasná, naplňující, přesto iluze. Vzdělání, práce, byt, dům, auto, bohatství? Životní jistoty? Iluze, sen i představa v jednom. Když dojde k jinému životnímu nastavení, zmizí všechno během vteřiny jako když luskne prsty. Lusk? a všechno je pryč. Vše na čem jste kdy stavěli, čeho jste se drželi a na čem jste záviseli se rozplyne do nenávratna. A pak přijdou tragédie. To jediné na čem doopravdy záleží je, jak každý jeden dokážeme stát a obstát sám před sebou a za sebe. Teď a tady. Jednou provždy. Na ničem jiném nezáleží. Tyhle prachjednoduché závěry jsem si začal poslední dobou uvědomovat čím dál hlouběji a začaly do mého života prosakovat jako když položíte savý papír do rozlitého inkoustu. Přestal jsem hledat, čeho bych se mohl chytit, protože nic takového stejně neexistuje. Přestal jsem kopat vodu, místo toho jsem se do ní ponořil a začal ji vědomě dýchat. Přestal jsem kolem sebe mávat pažemi a prosit bludičky a hastrmany aby mě vyvedli z temného lesa. Místo toho jsem si sedl do nejtemnějšího kouta a začal jim svítit. Docházím už druhý měsíc na onkologii. Zjistili mi rakovinu, nejrozšířenější příčinu úmrtí v tzv. rozvinutých zemích. Když mi to doktor řekl, prošlo to mnou jako nůž máslem. Posadil mě na židli a řekl, že mi něco musí sdělit. Bylo mi jasné, že když si vás doktor posadí před sebe a uvede to tímto způsobem, nebude se s vámi nejspíš bavit o počasí. Když řekl to slovo, zůstal jsem sice zkamenělý, ale nikoli překvapený. Věděl jsem, že to přijde. Věděl jsem už dlouho, že to musí přijít, aby ustoupily všechny ty nesmyslně patetické a směšné pseudoproblémy a mohl jsem se už konečně začít zabývat sám sebou. Napadlo mě dokonce, že už je to tedy konečně tady a já nemusím dál marnit čas nesmysly. Pocítil jsem v sobě někde hluboko něco jako vděk. Za ty dva měsíce na sobě cítím vnitřní pokrok, jakého jsem nebyl schopen za třicet let mého, jak jsem si myslel, naplno žitého života. Celý svůj život se cítím být přitahován rýmařovským hřbitovem. Narodil jsem se u něj a prožil na něm celé své dětství. I tu hezkou, i tu horší část. Ještě donedávna se mi vracely ve snech silné vize nočních pohřbů a rozžatých oken márnice, sálajících do temné noci. Nějak sem patřím. Začal jsem sem docházet pravidelně. Najdu si tady vždycky svoje místečko a sednu si. Jen tak sedím. V tichu, okolo voní stromy a zpívají ptáci, sem tam projde pomalu šouravým krokem paní s konví a motyčkou. Pomalu se ponořím do kontemplace, ve které zvolna zmizí vše okolo. Začnu pravidelně dýchat a vše okolo se rozplyne. Ustanou myšlenky, ustanou přání, zmizí strach i pochyby. Bývám tam sám za sebe. S každým nadechnutím myslím na někoho konkrétního komu jsem někdy v životě ublížil nebo kdo trpěl a bylo mi ho líto a vdechnu do sebe jeho neštěstí. Podržím ho, procítím a prožiju do nejmenších detailů, porozumím podstatě a záměru jeho neštěstí a změním ho v sobě v nekonečné a bezpodmínečné štěstí. To mu při následním výdechu pošlu a vdechnu zpět do jeho žil. Jdu takhle postupně od dětsví až do dnešních dnů a vybavují se mi lidé, o kterých jsem si myslel, že již dávno a navždy zmizeli ze světa i mého života. Už mi jich moc nezbývá. Je to taková malá rekapitulace, má dáti ? dal. Necítím přitom nic. Ani bolest ani pomoc. Ani lásku, ani pocit zadostiučinění. Ani radost, ani smutek. Nic takového. Nic bez hranic. Nic bez obsahu, nic bez formy. Cítím, jak se den odedne pomalu víc a víc rozplývám. Jak ve mně ustávají některé věci proudit a pak se rozplynou. Jsem tomu rád. Doprdele, tohle je přece pořád lepší než zůstat někde viset na hadičkách po autohavárii. Jde to pomalu a postupně, uvnitř i na povrchu. Nemám strach. Přemýšlel jsem nad nebeským pohřbem a zrovna včera mi volal kamarád, jestli s ním nechci letět za dva měsíce do Tibetu. Asi poletím. Konec

---