Ten nejkrásnější

"Ten nejkrásnější," křikl vrchní podkoní na celou arénu a rozmáchlým gestem ukázal za sebe. Jen předpis, nic víc. I bez toho již všichni hosté nadšeně okukovali to kouzelné zvíře, ten zázrak, který jistě stál několik pohádkově plných měšců. Odfrkující a neklidně přešlapující kůň, nejkrásnější kůň, jakého lidské oko doposud spatřilo. Hustá a mohutná hříva a nádherné grošování, jako by ještě zvětšovaly, již tak úctyhodnou mohutnost tohoto hřebce. Dva poskoci, drže uzdu, měli co dělat aby s nimi nesmýknul o dláždění. "Nuže ? Libí se ti dceruško ?" Vousatá tvář krále se roztáhla v potutelném úsměvu a obrátila se tam, kde čekala rozjařené nadšení svého pokladu. Ten ho ale místo smíchu a radostného výskotu obdařil jen ledovým pohledem a opovržlivým …… "Hezký". Král se opět zachmuřil. Nic jí není dobré. A přitom je má tak ráda. Koně. Duši by za ně dala, ale od té doby jí žádný pozemský není dost dobrý. Od té doby. "Však také pelášil" usmál se král sám pro sebe. "Pustit na toho pobudu psy, to bylo to nejlepší, …to nejlepší. Létající kůň, pche, kdo kdy o takovém slyšel." Nikdo a přece jí tak popletl hlavu. "Poklade……..pojď a nebuď již smutná, určitě se najde. Jednoho dne musí takového lovci někde chytit a potom bude jen tvůj. Jen a jen tvůj" Takovou věc si ten vandrák přece nemohl vymyslet sám. Musí někde být a jestli je, bude ho mít. Jeho zlato, jeho poklad, jeho všechno, jeho jediná dcera. Létajícího koně. Pegase. Prý pohádkově krásného, bílého jako padlý sníh a s křídly jako andělé nebeští. Potom bude šťastná. "Pojď….ples již začíná a ty tak ráda tančíš" Celá aréna se pomalu vyprazdňovala. Celý královský dvůr se ubíral k další zábavě. Přehlídka skončila a je čas na jiné radovánky. Jídlo a pití. Vybrané lahůdky, tanec. Nikdo již neobdivoval tu úžasnou stavbu těla, ty pevné nohy, rozevlátou hřívu, oči. Oči, z nichž šlehaly plameny divokosti a nespoutanosti. Zůstal tam sám. Co na tom, že stál tolik zlatých. Co na tom, že z dalekých zemí kupci až sem putovali, aby splnili vysněná přání jediné královské dcery. Co na tom. Další z mnoha. Nebo ne ? Vrata slabě vrzla a do liduprázdné arény se protáhnul stín. Jemně uchopil uzdu, lehce popleskal koňské plece. "Tssss…..neboj. Chce mít létajícího, bude ho mít. Už jsem ji totiž našel" Velká, v kůži vázaná kniha vyklouzla neznámému z pod pláště. Jemné, stříbrné kování se slabě zalesklo v zapadajícím slunci. "Kde jsem to viděl……hmmm…." Neznámý pustil uzdu, položil knihu na zem a pohodlně si k ní dřepnul. Nervózně listoval zažloutlými stránkami, plnými slov a vět v jazycích již dávno zapomenutých. Plnými čar a znaků, neznámých a tajemných. Jeho prsty rejdily po řádcích hledaje tu pravou pasáž. "Chi chi…..ten starý páprda ani nepozná, že se mu ztratila. Rozhodně se mi to vyplatilo. Rozhodně. Těch pár měsíců v učení a teď. Já shrábnu odměnu za létajícího koně. A možná i…… ááá..tady to je." Prst se zabodl do textu. Lehce se chvěl. I hlas, který pomalu začal číst magické formule. "Kormh….Yurmeth Khaloo Nozgaw Kdotoo…." Kapička potu se líně odlepila od čela, několik palců ve vzduchu se proletěla a s hlasitým plesknutím dopadla na papír. "Modben bornana Srogos BernosBodummmmg..." Prst, pomalu se ploužící po řádku s textem chvílemi znejistěl. "Arben dobetra mvi shammm Zvug..." Kůň několikrát podrážděně zafrkal. Vše kolem tonulo v matné mlze. Hřebec křísnul kopytem o kameny. Tisíce jiskřiček se rozletělo po okolí. "Worworh ugbano frojhem wers…nor" Okamžik zaváhání. Oslnivý výbuch pohltil vše kolem. Plameny zavyly jako hladoví vlci a vše co jim stálo v cestě proměnily v popel. Ticho. Jen proužek dýmu stoupal k obloze. V dálce zaržál kůň. Mohutná, sněhově bílá křídla několikráte proťala vzduch a zářivé koňské tělo se majestátně vzneslo do povětří. Velké, smutné oči se upřely na to místo. "Byl dobrým žákem. Leč chyboval." Klusem, po cestě nebeské. Daleko, dál než si každý z nás představit může. Až tam za obzor. Vydal se překrásný. Na dlouhou pouť. Věřil a teď jen dvě na uhel spálená těla zůstala daleko za ním.

---