Příběh: Volání: Uvědomění

 

 I.

"Bum!

A stál jsem tady,

v šílené tváři,

k Tváři zády,

tak najednou a spadnul jsem,

tak najednou,

vším opuštěn

a přímo hlína,

přímý náraz,

strmě syna,

pustil naráz

a nesmál se a neplakal,

to jenom pohled chvíli stál-

a snad že si i zatleskal.

Tak že jen číslo mám,

tak vzácně padnul los,

třitisícepětsetdvacetpět,

ve vteřině vzdálen naposled,

tak že mám číslo,

proto jsem

hvězdou co hasne úsvitem

a každý krok je probuzení,

nechávám stopy za sebou

a  nechce se mi do modlení

zamaštěn hříchem jako ten,

co nesmí býti člověkem,

jak obličeje veselé,

co spolu se mnou, každý den,ˇ

Tě chtějí hledat v kostele.

II.

Jen nemám chuť

teď hrozit pěstí

- jen maličcí si přejí štěstí.

Kovová stvůra,

to jsem já,

finalizace 32,

poslední kolečko,

papír- lis,

teď toč se maličko,

teď stůj, teď zmiz!

Já nemám chuť

teď křičet vzhůru,

šťastný buďte,

pro mne, stvůru,

kovové brnění

jež svléci nelze

a v hlavě brnění

zastavit? Nelze.

Měl bych se vztekat,

měl bych řvát?

Vždyť všechno je mi akorát!

Váš hrdina si hraje rád,

teď neprosí.

Má strach.

 

III.

Ty jejich symboly

já Otče nechci znát,

tak řekni cokoli,

řekni, a slunovrat,

zažene mraky, vodu v nich,

když padá a dobře vím,

že deštěm dalším rezivím,

žes nechal mne,

tu napospas

a v rozkladu mi míjí čas

a rudě zavírá se svět

i teplo mizí rezivět,

já vidím mraky a mám strach,

že se mi smějí ve hvězdách.

Dlaně.

Dost bylo dotyků.

Absolvent opustil stěny,

kde byli jsme poučeni

a v modlení i vytvořeni,

jak z mořských řas,

jak proudy hnáni,

jak z ptačích per,

jsme uplácáni

jen na dotek jsme olovem,

bázlivá křídla

ďábel vem,

teď nechci zpátky-

oslyšen.

Teď proudy vody,

úsvitem

jdou do podoby,

v níž poznávám,

jak lehce, kdo si nechce přát,

se mění v pouhý aparát.

 

IV.

Poslat se šupem

do tý rány,

poslat se,

s kůží letět jen,

do chřtánu 

čísi milosti-

mám v hlavě útvar radosti

a slunce

stoupá na krásu,

jim stoupá voda,

do pasu,

a až ty pasy otevřou,

celníci se jen

zasmějou.

Tady se nelže,

tady jsou větve

z olova,

a továrny jak

tváře duchů,

cumlají pendrek

ze slova,

tady se čeká

na poruchu ,

tady se šeptá

do ucha,

tady se vzdychá,

líže kůže,

tady se křičí do vlasů-

a pořád žádná porucha,

a jen ten pas se může,

namočit celkem poklidně.

 

Jsem v kovu narozen

a seslán v dobré vůli-

jen kdo mne nepozná,

mám suchou, lepkou kůži,

a zkraty v obvodech,

ty, který poslal´s mne,

snad trochu víc jsi znal.

 

Takže:

nejsem cvrček a nevržu na housle,

hudbu neposlouchám

a s dětmi si nehraji.

Křídla mi reznou, olej tuhne,

voda mne děsí jak je krev.

 

Mám v hlavě útvar radosti,

jen nevím, jak jej uchopit,

jsem šroubkem v čísi svátosti,

a dvě hodiny na úklid!

Tady se háže zrní drůbeži,

a formy mají zvláštní žal,

tady se čeká na věži,

magickém sloupu v prostřed skal.

Takže:

byl jsem Služebníkem,

ale po asfaltové silnici už

se asi sám nevrátím.

Mají tu mísy plné jídla.

A těla plná kostí.

A v hlavách nosí na duchu,

jsou dosti zvláštní, bílá těla,

svou malou, černou poruchu,

a cetku z mědi pro anděla...

 

 

 

 

---