Louka

Paprsky nás šimrají po celém těle, chvilkama to příjemně pálí. Vedle Tebe se cítím vždy tak skvěle, když se na Tvé dlani nové ráno vzdálí. Ty doteky slunce odhalují Tvoje tělo, které přede mnou schováváš. Jak by jenom znít mělo, co si v noci k ránu myslíváš? Sluneční záření Ti nežně hladí stehno a stoupá až ke konečkům vlasů. Slunci není nikdy nic jedno a dopřávají to i lesnímu klasu. Stéblem trávy Ti způsobuju muka v podobě velkých rozkoší. Vzrušení v Tobě už pomalu puká, ale všechno se jenou obnosí. Jednou už to nebude takové, jaké je to právě teď. Body ode mě budou ztrátové, pak se ztrať a leť. To stéblo chce poznat vlhkou kůži, která se toužebně napíná. Brzy Ti budu říkat můj muži a Ty mi, že jsem květina. Šimrám Tě intenzivněji a Tvůj úsměv je více okouzlující. Slunce zajde až později a s ním i ptáci poletující. Ke kvěině si oba přivoníme a vítr do ní foukne. Šaty ze sebe rychle odhodíme a včela mi do ucha varování broukne. Na louce Tě v květinách vyválím a budeš je mít i ve vlasech. Vysílením své pohyby zpomalím a kdytky donesou mě na zelený mech. Vítr nám vlasy rozcuchá, pohrává si s nimi. Pořád je přede mnou předtucha, která po louce vrhá stíny. Najednou se nebe zatáhlo, všechny mraky visí nad námi. Mocně své křídlo roztáhlo a prší s velkými ranami. Všechny květy se zavřely a všechno spí pokojně a klidně. Naše oči se mírně přivřely a rty vyprahlé jsou bídné. Slíbávám kapky deště z Tvého těla a Ty to děláš taky. Co jenom ta včela chtěla, že by jen schovat se před těmi mraky? Obláčky se za nebe schovaly a slunce znovu vystrkuje své ruce. Výkyvy teplot se srovnaly, ale asi až moc prudce. Těla už pomalinku osychají, voda z nich okapala. A ti, kdo na světě nikoho nemají, jejich naděje už popraskala. V trávě je ještě trochu zima, nasbíral jsi květiny, kterýma mě přikryješ. A pod trávou není už zkamenělá hlína, a tak se se mnou na ní miluješ.

---