Příběhy z tramvaje: Babička

Tak si tak sedím v tramvaji a koukám se na lidi, kteří sedí kolem mě. Každý ten svůj kamenný obličej, nevyjadřující ani kousek jejich nálady. Dívám se na reklamy a prospekty polepené po celém vagonu. Nikdo si jich ani nepovšimne, jen nastoupí, hned začnou brouzdat po nějakém místě k sezení a po sednutí se dívají z okna. Mlčky se tváří jak umučení a kdokoli se na ně podívá, odseknou pohledem. Jen jsem se pousmál na pár lidí a nikdo mi úsměv neopětoval. Možná si mysleli, že jsem blázen, ale to už se nemůžu na člověka mračícího v tramvaji ani pousmát. Možná . Jak vagon plný otroků, z kterého nelze vystoupit. Jakoby si žili sami pro sebe vůbec nevnímaje svět kolem nic. V tom nastoupí stará babička, všechny s úsměvem pozdraví a pouze pár lidí si jí všimnou, ale jen zakroutí hlavou a vrátí se do svého nic přítomného světa. Stoupne si hned ke schodům, chytne se rukou tyče a do druhé ruky si dá své berle. Zkontroluje ještě jednou celý vůz, jestli náhodou někde není volné místo – bohužel ne. Pustil bych jí sám sednout, ale jsem moc daleko na to, aby došla až ke mně a navíc jsem unavený. Dveře se zavřeli a tramvaj se rozjela. Babička, celou dobu stojí a drží své berle, aniž by si jí někdo všimnul. Když dojedeme na další zastávku vstane jen jeden člověk a „zasněně“ opustí vagon. Babičce se vykouzlil úsměv na rtech, pustila se tyče, vzala do rukou berle a šla k vytouženému místu k sezení. Nicméně to nestihne. Parta mladých lidí předběhne chudáka babičku a v zápětí zasednou tři lidé tuto židli . Naprosto zděšená babička se mrzutě otočí a stoupne si zpět na své už trochu vyšlapané místečko u tyče. Tramvaj se opět rozjede k další zastávce a právě tam parta holek a kluků uvolní předchozí místo. Pří výstupu omylem vrazí jedna vychechtaná dívka do babičky a ta upustí své berle. Berle vypadnou z tramvaje a babička bez ochoty ostatních opatrně s pomocí tyčí na dveřích vystoupí. Vezme své berle a chce nastoupit zpátky do vagonu. Bohužel dveře se již zavřeli a tak byla babička donucená počkat na další. Jelikož jí ovšem za chvíli začne její oblíbený seriál, rozhodne se, dojít ten kousek pěšky. Na dvou pruhovém silničním přechodu u zastávky, čeká marně babička na auto, které by jí pustilo. Po minutě čekání mohla konečně babička přejít díky jednomu hodnému řidiči. Babička se na řidiče pousmála, poděkovala a přešla skoro celý přechod. Po zdolání první poloviny přechodu, uviděla ze své blízkosti velmi rozjeté auto. Ani nestihla zařvat a auto jí srazilo.

Okamžitě jsem vstal ze svého místa, vypáčil dveře v tramvaji a běžel k ní. Náznak nějakého pulzu ještě měla a proto jsem vzal mobil a rychlostí blesku, zavolal jsem záchranku. Do pěti minut přijela, naložila mě i babičku a odjeli jsme do nemocnice. Tam dali babičku na jednotku intenzivní péče, připojili jí na všelijaké nesmysli a drželi jí při životě. Z posledních sil zašeptala : „Moc Vám děkuji, mohl byste mě prosím držet za ruku ?“ . Protože vím, jaké to je pro bezmocného člověka, když vchází na onen svět, bez čehokoliv jsem jí chytnul za ruku a přemýšlel o všem možném a hlavně o tom, jaké jsou poslední vteřiny života. Po dvaceti minutách tichého sténání, otevřela oči a začala mi vyprávět celý její život. Slzy jsem držel,jak to jen šlo a jen taktak jsem je udržel. Když dopověděla ten přenádherný příběh s názvem „život“ na dveře od pokoje někdo zaklepal. Otevřel jsem dveře a koho tam nevidím – toho chlapa, co srazil tu ubohou stařenku. Oblečen, jak na svatbu, v ruce květinu a bomboniéru a s omluvným proslovem vstoupil do místnosti. Po dokončení tohoto proslovu, zkameněla mladíkovi tvář. Spatřil před sebou jeho učitelku ze základní školy. Pár slov směřovanému pánu bohu nedovolili nejdříve promluvit k paní učitelce. „Neber boží slovo nadarmo !“ vyslovila babička, usmála se a otočila se na mě a řekla: „Moc Vám děkuji za všechno, ale už je pozdě, až Vás pustím, zavřete mi prosím oči, ať nevypadám tak mrtvá.“ otočila se k oknu a pustila mě .