Karel

Vyšel na zápraží. Pomalu se přestává chvět. Venku je mráz a drobně sněží. Na sobě má jen tričko a košili co narychlo popadl z věšáku. Nastavuje dlaň a pozoruje vločky, které se v bláhové naději choulí mezi jeho prsty. Nakrátko. Má chuť na cigaretu. Bože, jakou chuť má na cigaretu. Nechal toho. Bude to rok. Proč teď? Kvůli ní? Bude zabíjet další buňky uvnitř sebe, když už se jednou rozhodl že je má rád? Měl si s sebou vzít láhev. Zůstala ležet u krbu. A teď ho nezahřívá ani sálání smrkovýho dříví oxidujícího v plamenech, ani voňavá borovička dávkovaná po kapkách. Je dopálený. Dohřátý. Krev mu vře. Jenom v hlavě. Nahnout si tak z flašky. Rozpálit se uvnitř a nechat se zmrazit ledovým vzduchem. Nechat se od kováře rozžhavit ve výhni a pak odhodit do vědra s chladnou vodou. Aby se skrz jeho zakalený povrch nic nedostalo dovnitř. Ani ocel, ani cizí myšlenka, ani slovo. Náhle se z chalupy ozve ženský hlas: "Zlato, kde jsi tak dlouho?". Zavře oči, polkne, napočítá pomalu do devíti a pak odpoví: "Už jdu, Jani, ten kocour tu opravdu není..."

---