Strýček (9)

„Nechali tady hlídku,“ říká major Bulejko. „Říkal jsem, že jsme sem neměli jezdit.“ Dívám se do míst, kde stávala strýčkova chalupa. Teď tam není nic. Jen taková beztvará placka, co se na sluníčku třpytí, jako by byla za skla. A kolem spousta různého haraburdí, které nepoznávám, snad jen zčernalé zbytky stodoly na druhém konci. A u toho haraburdí stojí zelený gaz a v něm dva policajti. Koukají na nás, jak projíždíme, a nespouštějí z nás oči. Už už to vypadá, že nás nechají být, když gaz zatroubí a jeden z policajtů na nás vehementně mává, ať zastavíme. „Sakra,“ procedí Bulejko skrz zuby. „Znáš ty dva, Borisi? Znají oni tebe?“ „Myslím, že ne,“ odvětí strýček. „Nikdy jsem je neviděl. Nezastavuj, jeď dál!“ „Zbláznil ses?“ Major šlápne na brzdu. „Za chvíli by nás měli. Vyřídím to sám. Ať ani jednoho z vás nenapadne něco říkat.“ Major Bulejko zastavuje jen kousek od gazu a hned vystupuje ven. Upraví si uniformu a jde těm dvěma vstříc. No ne, ti dva mu salutují. A já myslel, že to bude horší. Vypadají, že z něho mají vítr. „Copak, chlapci. Stalo se tady něco?“ „Promiňte, soudruhu majore,“ povídá pořád jako struna našponovaný policajt. „Došlo tady k narušení národní bezpečnosti.“ Policajt se podívá na mě a potom dodá. „Pátráme po muži středního věku a po malém chlapci.“ Ukáže na nás prstem. „Asi jako ti dva, co vezete ve voze.“ „Dobře,“ odpoví mu major Bulejko a já vidím, jak se ho snaží zhypnotizovat očima. „Ale my s tím nemáme nic společného. Jen projíždíme.“ Druhý policista, o něco menší a silnější, postoupí blíž. „Budeme vás muset zkontrolovat.“ Major pokrčí rameny a vytáhne z náprsní kapsy doklady. Podá mu je a říká: „Ve voze sedí můj bratr a jeho syn. Jedeme navštívit rodiče.“ „Budeme muset zkontrolovat i vašeho bratra,“ praví policista, zatímco nahlíží do jeho dokladů. „Hledaní se jmenují Boris Vasiljevič Petrov a Ivan Vasiljevič Petrov,“ říká ten druhý. Nespouští ze mě oči. Začínám se třást, protože já se jmenuju Ivan Vasiljevič Petrov. Tuším, že je zle a strýček to tuší také. Pevně mi sevře ruku. Policista vrátí majorovi Bulejkovi doklady. „Zkontrolujeme je a můžete pokračovat v cestě,“ říká skoro omluvně. „Máme to rozkazem, nezlobte se, soudruhu majore.“ Majorovy rysy náhle ztvrdnou a já vím, že tohle všechno špatně skončí. „Rozumím, strážníku. Prosím, když musíte, nedá se nic dělat,“ řekne a pobídne policisty gestem. Krátce se zadívá na mě a potom upře dlouhý pohled na strýčka. Ten okamžitě pochopí. Cítím, jak se vedle mě zachvěje. Oba policisté bok po boku vykročí k nám. Ještě zahlédnu, jak si major Bulejko poodhrne cíp kabátu. Jeho ruka zamíří k pouzdru se zbraní. Strýček mě ve stejný okamžik popadne za krk a doslova nacpe mezi přední sedačky. Hrozně to bolí, ale nevzdoruji. Vím, že se má stát něco hrozného. Potom se ozvou dvě praskavé rány. Jako když někdo zlomí suchou haluz. Celé auto se zhoupne a já koutkem oka spatřím obličej jednoho z policistů. Je namáčknutý na boční sklo a celý překvapený. Tam, kde dříve bývalo ucho, je jeden krvavý lívanec. Chvíli na mě civí a potom se beze slova sesune na zem. Na okénku po něm zůstane dlouhá rudá šmouha. Začnu křičet. Vím, co se stalo a vím, že to jinak nešlo, ale nemohu si pomoci. Křičím a můj vlastní hlas mě ohlušuje. Rezonuje v mé hlavě jako nekonečně dlouhá ozvěna v ledové jeskyni, rve mi uši i hlasivky, houpá mým žaludkem. K vědomí mě probere až tvrdý políček. Celá tvář mě brní a pálí jako v ohni, ale konečně začínám vnímat. Už nekřičím, jen pláču. Z očí se mi řinou slzy, z nosu mi teče a já nevidím nic jiného než tu dlouhou červenou šmouhu na skle vedle mne. Strýček se pro mě natáhne, prosmýkne mě mezi sedačkami a posadí si mě na klín. Zabořím hlavu do jeho prsou a pláču čím dál víc. On mě jednou rukou hladí po hlavě, druhou tiskne k sobě a něco říká, ale já ho neslyším. Mám zalehlé uši a vůbec nerozumím tomu, co říká. Jen zaregistruji, že major Bulejko opět usedá za volant. Rozjíždíme se.

---