Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSpolubydlící
24. 03. 2007
2
11
1026
Autor
Pavel_Vot
Ten muž se mi nelíbil. Seděl na zemi a koukal bezmyšlenkovitě z okna. Nenápadně jsem po něm pokukoval a říkal si, co je asi zač. Tady to nepoznáte. Jsme tu jeden, jako druhý. Snažil jsem se z něj dostat nějakou informaci, ale zdálo se, že je hluchý.
„Jak povídám, já jsem od malička měl smůlu. Nejdřív mě chytili, že jsem krad chleba,“ uchichtl jsem se. „No – vlastně to bylo trošku jinak. Původně jsem chtěl vzít tomu pupkáčovi měšec s penězi, ale když mě chytli, tak jsem to hodil na hlad. Dostal jsem jenom pětadvacet na holou.“
Muž sedící opodál nic neříkal. Zdálo se, že mě snad ani neslyší. Ulomil jsem si kus chleba a začal ho hlasitě přežvykovat. Pak jsem se nadechl a pokračoval v naději, že konečně promluví.
„To mě bylo dvanáct. A pak to šlo se mnou z kopce. No jo. Přece nebudu pracovat. Nejsem blázen. Hele – ať dělají jiní. Já tedy rozhodně ne,“ zasmál jsem se. „Máma říkala, že spěju k šibenici. Zatím jsem měl štěstí. Dvakrát jsem utek. Jooo – to bylo něco. Hnali se za mnou, ale já pelášil, seč to šlo!“
Muž poposedl a obrátil ke mně své velké oči. Chvíli mě pozoroval. Zdálo se mi, že v těch očích vidím pochopení. Či snad to byl soucit?
„No jo no. A už mě maj zas. Já toho chlapa fakt nechtěl zabít. Můžu za to, že klopýtnul?“ přiskočil jsem rychle k neznámému. „Ty to neřekneš, že to neřekneš? Měl měšec plnej zlata! Nůž do něj zajel, jak do másla!“ začal jsem se hystericky smát. Muž nehnul ani brvou.
„Podívej, jen se podívej!“ přistoupil jsem k oknu. V dálce za hradbami bylo vidět zapadající slunce. „Na světě je krásně!“ do očí se mi vehnaly slzy. „Utečeme! Pojď, utečeme!“ snažil jsem se lomcovat vztekle mřížemi. Byly však pevně zazděné. Navíc jsem věděl, že pod okny chodí stráž.
Lehl jsem si na shnilou slámu. Bylo mi už všechno jedno. Cítil jsem, že se blíží můj konec.
„Budu ze sebe dělat blázna. Mám to! Budu ze sebe dělat blázna. Pak mě určitě pustí!“ radostí jsem se posadil a s nadějí v očích kouknul na svého spolubydlícího. „No jasně. Pak mi projde i ten rozpáranej chlapík.“
Poposedl jsem si a loktem dloubnul do neznámého muže: „Hele – za co tu seš ty?“ Nic neříkal. Možná hrál svou hru na blázna v naději, že nás někdo pozoruje.
„Nedělej ze sebe fajnovku, joooo? Jestli si myslíš, že seš něco víc, tak ti to rychle vysvětlim!“ houknul jsem na něj zblízka. Mám zkušenosti z hospodskejch rvaček. Určitě bych ho zvalchoval, že by ho vlastní máma nepoznala. Pokud teda nějakou má.
Takovej nic moc. Ručičky jak hůlčičky a koulel na mě pořád ty svoje vyboulený oči. Začínal mě pěkně štvát. Nemohl tušit s kým má tu čest. Když mě někdo štve, tak toho pak lituje. Jako ten rolník, co na mě křičel, že mu lezu do pole. Počkal jsem si na něj za stodolou a zezadu ho píchnul do zad. Měl dost během chvilky. Nebo ten krčmář, co mě už nechtěl nalejt. Rozmlátil jsem mu celou hospodu.
Pozoroval jsem svého spolubydlícího a rty se mi sevřely do úzké štěrbiny. Možná bych ho mohl zabít, až půjde spát. No jasně. Uškrtím ho ve spánku a zítra mě soudce pustí, protože to by žádnej normální člověk neudělal.
Muž se na mě opět podíval a zdálo se mi, že jeho rozpraskané rty se pootevřely, aby mi snad konečně něco řekl. Je to nějaký chudák. Tulák. Žebrák! Pohrdavě jsem si ho změřil od hlavy až k patě. S ním si nebudu špinit ruce, pomyslel jsem si. Kdepak. Však ono to zítra nějak dopadne. Jsem přeci dítě štěstěny, tak co!
Slunce už zapadlo a v cele se sešeřilo. Natáhl jsem se na smradlavou slámu v naději, že usnu. Naposledy jsem se ještě podíval na vyzáblého muže a již mírně se ho zeptal: „Jak ti vlastně říkaj?“
Dlouho nereagoval. Zdálo se, že se zastavil čas. Snad i vítr venku se ztišil a křik nočních dravců byl tu tam. Už jsem myslel, že neodpoví, když jsem náhle zaslechl jeho tichý hlas.
„Jmenuji se Ježíš.“
11 názorů
hm. křesťanská agitka. psychologie hlavního hrdiny docela divná, skáče z pocitu na pocit jako kobyla z kamene na kámen.
Proč v tom hned hledat smysl? Stači, že je to docela napínavé. To, že spoluvězněm, před kterým je veden tenhle poněkud alibistický monolog, je nějaká 'celebrita' se dalo tak trochu čekat. Ten zpětně přehraný příběh by mohl být i delší. Napětí by se tak při určité snaze dalo ještě vystupňovat. Takhle je to takové 'šup a už je konec'. Jenže bylo-li by to delší, možná by si to nikdo nepřečetl.
juuu, povídka! konečně něco ke čtení v hromadě tolika nesmyslů, které se snaží být básněmi, nebo uměním. Moc pěkně se mi to četlo, takže ti, autore, děkuji za příjemnou chvíli, máš hezký a barevný jazyk, text má spád... A nápad? No, myslím, že ho chápu(resp. nechápu, co je na něm k nepochopení:-) )a souhlasím a vůbec. Ahoj!
psat_me_moc_nebavi
24. 03. 2007
Smysl díla? Mě napsaní této povídky přineslo radost. :-) Možná se někomu bude líbit, někomu možná ne. Dalšího pobouří, jinému nedá nic.