Nevšední zpověď

       Kdybych to byl vyprávěl někomu jinému, považoval by mě za blázna. Já však vylévám svou duši pouze příteli bezesných nocí, kterého občas potkávám , když si jdu ,oděn díky tropickým teplotám jen v županu, pokuřovat na balkón. Nikdo náš rozhovor nemůže slyšet! Nikdo! Ani ty dvě udýchané ženštiny, které se rozhodly v tuto nekřesťanskou hodinu, vyvenčit svého psa.

     Vlastně - co to tu plácám o rozhovorech. Monolog je to! Opřen o zábradlí a s hlavou vztyčenou k obloze, dávám průchod všem emocím. Je to třídění zážitků z celého dne, tok myšlenek, milióny otázek...na které mi ten prevít nechce a nemůže dát odpověď, ani kdyby stokrát chtěl. A přitom se v něm vidím úplně celý, nezkreslený, až na dno či do morku kostí. Vždyť on i vypadá jako stříbrné zrcadlo, navíc ověnčené kouzelným třpitem naděje. Nenásilnou formou nutí mě stále o sobě přemýšlet, často tak nenápadně a s takovou nefalšovanou suverenitou, že si danou situaci mnohdy málem až neuvědomím, stejně jako ostatní lidé zažité metafory.

     Měsíc je mým důvěrníkem. Proto nemám rád, když je nebe pod mrakem. Jako by nestačilo, že už je můj život odedávna zahalen jakousi neprustupnou pavučinou, ještě nebe staví překážky mezi psychologa a jeho rádoby nevyléčitelného churavého pacienta. Básník by mohl namítat, že spíše rozmlouvám s naší planety nejíbeznějším stvořením , a to něžným, mně opačným pohlavím - s Lunou, jejíž světlo mě nejen láká, ale představuje i ztělesnění krásy, dobroty a odpuštění.

     Houbeles! Samé šplechty, brepty a žvásty! Proč to ta čeština musí komplikovat možností několika rodů? Já ženským odjakživa nevěřím! Jediné ,, fantastische Frauen,, , které uznávám, jsou ty blyštivé hvězdy obklopující mého trpělivého lékaře. Táhnou mou mysl kamsi doneznáma...

Já přece nehodlám žít ve snech, potřebuji jen probuzení z reality!

.......................................................................................................................

Už asi blázním z toho brebentění - Radši si jdu uvařit pořádnýho smrťáka!