Žalozpívání

    Probouzí se ještě za tmy, z očí jí tečou slzy. Noc, jako každá jiná. Tmavá a studená, jako když se v dálce umírá. Vedle ní leží člověk a s ním celá její beznaděj.

Ne všechno se dá zaspat. Ne vždycky. Pomalu se vrací ze snu do života. Ale o čem, o kom se jí vlastně zdálo? Tušila to, ještě než večer zavřela oči. Zas je tady. Stín, ten noční přízrak, hlídač jejích myšlenek, výhybka na svědomí.

            Jako si voják v sobě nosí šrapnel a nechce nebo nemůže se ho zbavit, nosí ona v sobě jeho. Stejně oddaně, věrně a bezmocně. A stejně jako ty vojáci i ona by byla radši trhala kytky na louce. Místo toho skočila do škarpy pro planej heřmánek. Místo toho se utopila v těžkejch mracích za jedný dlouhý, blejskavý noci. A to i přesto, že tenkrát bylo nebe jasný, kouzelný jak křišťál.

            Ale proč teď, když věří, že konečně objevila svět, proč zrovna teď přichází on do jejích snů a beztrestně šlape po všech těch barevnejch vzpomínkách? “Nech toho, nebo budu žalovat!” Uklidnila se, zamilovala, smířila . Ale není šťastná, v kuchyni bzučí moucha a ona ne a ne se jí zbavit.

             Probouzí se ještě za tmy, z očí jí tečou slzy. Noc, jako každá jiná. Tmavá a studená, jako když se v dálce umírá. Vedle ní leží člověk a s ním celá její láska.

Miluje ho, ale hodně to bolí.