„Přívětivé“ město

Pojem „narodit se ve městě“ by se stejně dobře dal nahradit přízviskem „být vhozen do spárů všudypřítomného prachu, strachu, pachu, hlučných ulic, krvelačných automobilů, davů upachtěných lidí, zběsile ňafajících smetáků (ojediněle dokonce i na vodítkách svých páníčků), stále zručnějších kapsářů, kanálů plných krys a různé havěti, nevlídných zákoutí, oplzlých dopravních prostředků, šedých sídlišť panelových domů, špinavých bezdomovců a v neposlední řadě tmavých parků, do nichž by se neodvážil ani ozbrojený policista“. Pod nevinným slovíčkem „město“ se skrývá skutečně široká a pestrá škála morbidních zážitků.

Jenže co teď, když už jste se tady prostě narodili? Nezbývá, než se s městem pokusit skamarádit. Vydáváte se tedy na dobrodružný výlet za poznáním. Sotva vylezete za parného srpnového dne z rozžhaveného paneláku, před vchodem už speciálně na vaši botu čeká psí hovínko, které se nikdo neobtěžoval uklidit. Pokoušíte se ho očistit o kus čehosi, co vzdáleně připomíná trávník, avšak svým snažením si vysloužíte ještě exkrement pro vaši druhou botu. Za hlasitého nadávání pokračujete v cestě, ovšem sluncem a hněvem zaslepené oči přehlédnou rezavou konzervu, která táboří přímo uprostřed chodníku a vaše letní boty utrpí další pohromu s názvem rozseknutá podrážka. Nejraději byste prchl zpět do bezpečí vašeho domova, ale pořízení nových bot už je v tomto okamžiku nutností.

Překonání další etapy cesty se rozhodnete zpříjemnit si použitím veřejného dopravního prostředku. Když vám ale zavírající se dveře tramvaje málem přivřou nos a následně si při pokusu sednout spálíte vaše ctěné pozadí o rozpálenou laminátovou sedačku, usoudíte, že jste udělali pravý opak. Město začíná bodovat. Slunce rozehřívá výkal na vaší botě a vy omámeni nechutným aroma očima pátráte po vhodnější variantě k sezení. Sotva ale ulovíte místo ve stínu, stojí před vámi postava s holí. S úlevou zjistíte, že se zřejmě nejedná o chuligána z Bazalů, ale o chudáka důchodce. Vaše radost trvá ovšem jen do té doby, než zjistíte, že dědeček plně využívá svá práva staršího a nárokuje si vaše sedadlo. Nejzajímavější na této skutečnosti je, že předtím životaschopný dotyčný před vašima očima čím dál tím víc churaví a vypadá to, že pokud se okamžitě nevzdáte svého okupovaného území, budete ho sbírat ze země. Když vás konečně vypudí, záhadně se mu vrátí jeho předešlá vitalita a úsměv na rtech. Město nad vámi opět vyhrává a započítává si prémie. Nečekáte už na nic a při nejbližší příležitosti vystřelíte z tramvaje.

Ocitnete se uprostřed nevlídného města a máte pocit, že se mu brzo podaří vás zničit. Na lavičce za vámi pochrupuje bezdomovec a cosi mumlá ze spaní. Nepříjemný alkoholový výpar vám zvedne žaludek a raději mizíte v davu lidí. Ten má sklon vás unášet úplně jiným směrem, než chcete, ale nakonec se včas zachytnete nějaké cedule, hlásající „akční ceny“, a odoláte nátlaku davu, který by vás jinak vyvrhnul přímo do zhoubného kotle vrčících aut. Podíváte se důkladněji, jaká tabule vám to vlastně zachránila život, a i přes gramatické chyby přelouskáte nápis „posor dnezka velké slevá obuvy“ a necháte se navigovat šipkami až k vietnamskému stánku. Do oka vám padnou bílé letní sandály, ale vy dáváte přednost tmavší barvě. Chystáte se odejít, ale odněkud se zjeví človíček se špatnou češtinou, který vám zastoupí cestu a snaží se vás přesvědčit, že boty jsou mnohem tmavší, než se vám zdá, a poté, co vám vnutí slevu 50%, podlehnete.

Unaven, nesoucí trhající se červenou tašku, kterou jste dostal jako bonus k nákupu, hladový a žíznivý a s bolavýma nohama dále pajdáte městem. Zastavíte se za nejbližší popelnicí, abyste se přezul, a z nádoby na odpadky vyletí vyhublá fialová kočka. Vy tomu ale nepřikládáte žádnou větší pozornost, protože jste už značně otupen a začal jste věřit, že ve velkoměstě je možné všechno. Rovněž si nejste zcela jist, zda vaše správné vnímání barev není v poruše, protože vám to navíc před chvílí přesvědčivě tvrdil onen prodavač s poněkud šikmějšíma očima. Možná by nebylo na škodu zítra skočit znovu do města k lékaři. Při té představě vám ovšem vstávají hrůzou vlasy na hlavě.

Rozhodnete se raději pro návrat domů. V tramvaji máte tentokrát štěstí - je téměř prázdná, a dokonce narazíte i na vhodnou sedačku, která nepálí. Neradujete se ovšem dlouho. Přišourá se k vám důchodce, začne před vaší osobou dupat, funět a skřípat zuby. Víte přesně, o co mu jde, ale ignorujete ho, jak se jen dá, ať si přece sedne na jiné volné místo! Dědeček je ovšem vytrvalejší, než jste předpokládal, a syčí na vás dál. Když na něho po chvíli vyštěknete, co chce, odpovídá, že na tomhle místě sedává už od první světové války. Jste sice rozpálen do běla, ale pouštíte ho sednout, abyste mu nezkazil potěšení z rutiny. Holt stará generace se asi ještě moc nebouří proti stereotypu, tak jako ta dnešní, mladší. Necháváte to plavat, stejně už vystupujete a rychle si to míříte k domovu, aby vás už nestihla zastihnout žádná katastrofa. Ale už jste zapomněl na onu starou zákeřnou plechovku, která doteď kempuje uprostřed chodníku. A taky nejspíš ještě nevíte, že nemá ve svém seznamu nástrah jen devastaci podrážek ale pokouší se také o kompletní ničení chodců. Celá naštvaná, že je vám ukradená, vleze vám do cesty a vy už se jak širocí, tak dlouzí válíte kousek od dalšího psího lejna. Teď už vám asi dala za vyučenou víc než dost a docílila splnění svého životního přání – že ji někdo vyhodil do popelnice. Za tento dobrý skutek doufáte, že se vám příště ve městě povede lépe.