Mask of the Red death

Maska rudé smrti

Rudá Smrt už dlouho ničila zemi. Žádná nákaza nikdy nebyla tak smrtelná a tak ohavná. Krev byla jejím ztělesněním, a její pečeť – rudá barva a hrůza krve. Měla na svědomí ostré bolesti, a náhlé závratě, následné silné krvácení z pórů a rozklad. Šarlatové skvrny na celém těle, zvláště na obličeji oběti, byly tím nejhorším prokletím, které nedovolilo soucit přátel ani pomoc. A celé působení Rudé smrti se stupňovalo a zhoubný konec byl záležitost půlhodiny.

Ale Princ Prospero byl šťastný, nebojácný a bystrý. Když byly jeho pozemky už napůl vylidněné, svolal ke své osobě tisícovku svých zdravých a bezstarostných přátel, mezi nimi i rytíře a dámy svého dvoru, a s nimi se odebral do hlubokého ústraní jednoho ze svých hradních opatství. Byla to rozsáhlá a nádherná stavba, výtvor princovy vlastní výstřední, avšak vznešené záliby. Byla obehnána pevnou a vysokou zdí, která měla brány ze železa. Dvořané přinesli pece a kladiva a svařili závory. Rozhodli se nenechat žádné vstupy nebo východy náhlým nepředvídaným nutkáním zoufalství nebo zuřivosti zevnitř. Opatství bylo dostatečně zajištěno. S takovým bezpečnostním opatřením se mohli dvořané pokusit vzdorovat nákaze a vnější svět nechalt na pospas sám sobě. Zatím by bylo pošetilé truchlit, nebo přemýšlet a tak princ dal obstarat všechno potřebné k zábavě – klauny, baviče, baletky, muzikanty, krásu a víno. Uvnitř bylo všechno tohle, a bezpečí. Venku byla Rudá Smrt.

Pátý, nebo šestý měsíc jejich izolace se blížil, nákaza mezitím venku běsnila ještě zuřivěji, ale Princ Prospero se bavil se svým tisícem přátel na maškarním bále neobyčejného skvostu a nádhery.

Tohle maskování se byla událost působící na city. Ale nejprve mě nechejte povědět vám o místnostech, ve kterých se ples pořádal. Bylo jich sedm – velkolepá řada. Nicméně, v mnoha palácích jako tento, jsou takové řady pokojů, které utvoří dlouhý a rovný průhled, místnost má tedy dvoje dveře naproti sobě, takže pohledu na celou plochu je stěží zabráněno. Ale tenhle případ byl velmi nezvyklý a zvláštní, přesně tak, jak mohlo být očekáváno od vévody a jeho lásky k bizarnosti. Komnaty byly nestejnoměrně situovány, takže váš dojem byl ještě zesílen. Každých dvacet, nebo třicet yardů zde byla ostrá zatáčka, a na každé vás čekal nový originální zážitek. Napravo i nalevo uprostřed každé zdi vyhlíželo z uzavřené chodby, která lemovala komnaty, vysoké a úzké gotické okno, způsobující točivost řady pokojů. Okna byla zhotovena ze skla barvy takové, aby ladila s převládajícím zabarvením výzdoby komnat, do kterých okna vedla. Místnost na východním konci byla například ve stylu modrém – a jasně modré byly i její okna. Zdobení a gobelín na stěnách druhé komnaty byl nachový, a ve stejné barvě bylo i okenní sklo. Celý třetí pokoj byl zelený a jeho křídlové okno taktéž. Nábytek čtvrté komnaty byl oživen oranžovou barvou, v páté místnosti bílou, v šesté fialovou. Sedmý pokoj byl kompletně zahalen do černého sametového gobelínu, byl jím pokryt strop, visel po stěnách a spadal v těžkých ohybech na koberec stejného materiálu a odstínu. Ale pouze v této komnatě splývala barva oken s její výzdobou. Okenní sklo mělo zabarvení sytě krvavě šarlatové. V ani jedné z těchto sedmi místnostech neosvětlovala žádná lampa nebo svícen tu záplavu všude kolem povalujících se ozdob. Uvnitř místností nebylo žádné světlo pocházející z lampy, nebo svíček. Ale v chodbách, které lemovaly řadu komnat, stál naproti každého okna těžký stojan nesoucí nádobu na oheň, který vyvolával záblesky skrz barevné sklo, a nápadně tak osvětloval pokoj. A tak byla vytvořena spousta křiklavých a neuvěřitelných efektů. Ale v západním křídle, kde byla černá komnata, světlo z ohně, které ozařovalo tmavé závěsy skrz krvavě zbarvené okenní tabulky, bylo neobyčejné a strašlivé a způsobovalo tak divoký výraz na tvářích příchozích, takže se zde zdržovalo pouze pár hostů natolik odvážných vůbec vkročit dovnitř.

Byla to taktéž tato komnata, kde stály proti západní stěně obrovské hodiny z ebenového dřeva. Jejich kyvadlo se houpalo sem a tam s tlumeným, silným a monotónním zvukem a když minutová ručička oběhla dokola a hodina se naplnila, z těžkého nitra hodin vyšel neobyčejně melodický, avšak zvláštní tón zdůrazňující uplynutí každé hodiny. Hudebníci orchestru byli donuceni na chvíli přerušit své vystoupení, aby naslouchali. Doposud tančící páry chtě nechtě přerušily valčíkové otáčky a celé této veselé společnosti se zmocnilo krátké znepokojení. Zatímco odbíjení hodin ještě neustávalo, bylo možné si všimnout závratí a pobledlých tváří. Ti starší a vyrovnanější složili ruce na své obočí, jako při rozpačitém snění, nebo meditaci. Ale když ozvěny nadobro přestaly, shromážděním okamžitě prostoupil slabý smích, hudebníci se podívali jeden na druhého a usmáli se jakoby nad svou vlastní nervozitou a hloupostí. Lidé si jeden druhému šeptali sliby, že příští odbíjení hodin by je už nemělo uvést do podobného rozpoložení. Ale pak, po uplynutí šedesáti minut (které obsahovaly tři tisíce šest set sekund času, který uběhl), nadešlo však to stejné znepokojení, rozechvělost a hloubání jako předtím.

Ale navzdory těmto událostem to byla veselá a velkolepá zábava. Vévodovy záliby byly vskutku výstřední a mimořádné. Měl velmi dobrý vkus pro barvy a dojmy. Nevšímal si dekory pouhé módy. Jeho úmysly byly odvážné a horlivé a jeho nápady zářily divokou slávou. Našli se někteří, co si o něm mysleli, že je blázen. Ale jeho stoupenci neměli takový pocit. Bylo nutné, poslouchat a pozorovat aby, ho mohli ujistit, že šílencem opravdu není.

Při takových příležitostech, jako byla tato, skvěle řídil výzdobu sedmi komnat a byl to jeho vůdčí vkus, který určil, jak budou vypadat masky. A buďte si jistí, že byly zvláštní. Bylo zde hodně třpytu, jasu, překvapení a iluzí, a mnoho z toho už bylo známo z vidění z 'Hernani'. Hodně z toho bylo viděno od doby v Hernani. Byly zde arabeskové postavy s nepasujícími končetinami a schůzky. Byly zde bláznivé výplody radosti a šílená móda. Velkou úlohu zde zastupovala krása, rozpustilost, bizarnost, trochu děsu, a ne zrovna málo toho, co by mohlo vzbudit pocit hnusu. V těchto sedmi komnatách vás prostě obklopovala spousta pocitů. A tyto dojmy, všudypřítomné, ještě zesilovaly odstíny místností, a divoká hudba orchestru vypadala jako ozvěna jejich kroků. Netrvalo dlouho a odbily ebenové hodiny, které stály v sametové komnatě. A pak na chvíli všechno ztichlo. Všechno bylo klidné, s výjimkou hodin. Za chvíli ozvěny odbíjení začaly utichat, ale lidé stále setrvali v tichu. Náhle, když hodiny utichly, ozval se však lehký, napolo tlumený smích. A nyní znovu, hudba se rozehrála, atmosféra ožila a byla všude, silnější a veselejší, než kdy předtím, zdůrazňující odstín mnoha barevných oken, skrz které proudily záblesky z ohně. Ale do komnaty, která ležela nejzápadněji ze všech, se neodvážili žádní hosté ani přesto, že se začínalo rozednívat. Narudlá záře prostupovala krvavě zbarvenými okenními tabulkami a černota temného závěsu byla děsivá a tomu, kdo vstoupil na tmavý koberec, se doneslo z blízkých ebenových hodin tlumené zahřmění. To bylo mnohem více vážné a mocné, než to, které se doneslo uším těch hostů, kteří se oddávali radovánkám ve více vzdálených komnatách.

V ostatních komnatách panoval velmi rušný život a byly velmi hustě zalidněny. Radovánky pokračovaly bujaře dál do té doby, než začaly hodiny odbíjet půlnoc. Hudba přestala hrát, jak už jsem říkal, otáčky valčíku ustaly, a zavládla stejná atmosféra, jako předtím. Mezi bavícími se hosty zavládlo s dalšími dvanácti údery ještě větší přemýšlení. Možná se tak stalo, protože hodiny ještě nepřestaly odbíjet, nebo protože v davu bylo hodně lidí, kteří si až teď uvědomili přítomnost maskované osoby, které si předtím nikdo nevšiml. Zvěsti o její přítomnosti se šířily šeptem a v celé společnosti vznikl hlasitý šum hovoru a šepotu, vyjadřující nesouhlas a překvapení a poté nakonec i úzkost, zděšení a odpor.

Bylo jasné, že žádný běžný vzhled pro maškarní ples nemůže ve shromáždění vyvolat takový rozruch. Bál už byl skoro u konce, ale lidé byli přesvědčeni, o krutosti a zlu oné osoby, která dokonce překračovala meze už i tak velmi uvolněné morálky. I srdce těch nejbezstarostnějších jsou někdy ovládnuta emocemi. I někteří naprosto ztracení, pro které jsou život a smrt naprosto rovnocenné věci, ohledně některých událostí nežertují. Celá společnost opravdu nyní z kostýmu a chování tajemné osoby cítila, že jí chybí slušnost, zdravý rozum a inteligence. Postava byla vysoká a vyzáblá a zahalená od hlavy až k patě v tmavém šatu. Maska zakrývající její tvář byla velmi podobná výrazu znehybnělé mrtvoly, takže člověk měl při bližším pohledu potíže odhalit nějaký podvod. Avšak všechno tak mohlo zůstat, kdyby všichni ti šílení hosté kolem nevyjádřili své podezření. Ale člověk v přestrojení už zašel tak daleko, že se okolí začalo domnívat zjevení Rudé Smrti. Při pohledu na jeho oděv se člověku vybavilo slovo smrt, a jeho široké čelo a všechny rysy tváře byly pokryty rudě červenou zkázou.

Když oči Prince Prospera padly na jeho strašidelné vzezření (které s pomalým a vážným pohybem, který ještě více podtrhoval dokonalost jeho role, kráčel sem a tam mezi tanečníky), bylo na první pohled vidět jeho znepokojení a silný třes, způsobený buď hrůzou, nebo silným odporem. Ale potom jeho tvář zrudla vztekem.

'Kdo se opovážil?' tázal se chraptivě dvořanů, kteří stáli blízko něho – 'kdo se opovážil urážet nás svým rouhavým výsměchem? Chyťte ho a odmaskujte – ať víme, koho můžeme pověsit se svítáním z cimbuří!'

Bylo to v ve východní modré komnatě, když Princ Prospero stál a pronášel tyto slova. Zněla hlasitě a jasně skrz sedm komnat, protože princ byl velmi statečný a silný muž a hudbu dokázal ztišit mávnutím ruky.

Bylo to v modrém pokoji, kde po princově boku stála skupinka pobledlých dvořanů. Zpočátku když promluvil, seskupení se přesunulo nepatrným tichým pohybem ve směru k vetřelci, který se ve stejný okamžik úmyslným a rozvážným krokem přiblížil k řečníkovi. Ale kvůli nějaké bezejmenné hrůzy a šílenému přestrojení, které bylo inspirací pro celý večírek, nenašel se nikdo, kdo by ho chytil. A tak nerušeně přešel davem dvořanů, protože obrovské shromáždění se jakoby jedním impulsem scvrklo z prostředků pokojů ke zdím. Šel stejně vážným a vypočítaným krokem, kterým byl nápadný už od začátku, skrz modrou komnatu, do nachové, skrz nachovou do zelené, přes zelenou do oranžové, tou do bílé a odtamtud do fialové, než někdo konečně udělal ten krok a zadržel ho. Hned poté se Princ Prospero vydal kvapem přes všech šest komnat, rozčílený, vzteklý a zahanbený kvůli své dřívější zbabělosti. Nikdo jej ale nenásledoval. Všudypřítomná mrtvolná hrůza visící ve vzduchu nad nimi jim to nedovolovala. Ve zvednuté ruce držel dýku, prudce se přibližoval ke tři až čtyři stopy vzdálené osobě, a když konečně dosáhl poslední sametové komnaty – náhle se otočil a octnul se tváří v tvář svému nepříteli. Když dýka klesla, lesknoucí se na pozadí tmavého gobelínu, ozval se ostrý výkřik a Princ Prospero okamžitě poté padl mrtvý na černý samet. Nával dvořanů, který byl vyzván divokým zoufalstvím, najednou vtrhnul do černé komnaty, aby dopadl nezvaného hosta, jehož vysoká postava stála vzpřímeně a nehybně ve stínu ebenových hodin. Prudce oddychující a v nevýslovném děsu pátrali zuřivě a nezpůsobile po jakémkoliv náznaku tmavého šatu a mrtvolné masky.

Nyní už byla přítomnost Rudé Smrti jasná. Přišla jako noční zloděj. A napadala jednoho ubožáka po druhém, a potřísnila krví všechny komnaty, jež byly místem jejich radovánek. Nechala zemřít každého v zoufalém stavu tak, jak zůstal. Život ebenových hodin skončil s posledním mrtvým nebožtíkem. Plameny na podstavcích vyhasly úplně. Teď už všemu neomezeně vládla pouze temnota, rozklad a – Rudá Smrt.