Z pekla

Podzemím se rozlehl zoufalý ryk, vibroval mezi těžkými žulovými kvádry, vnikal do temných děr plných krys. Velmi agresivních krys. O tom by Olsen mohl dlouze vyprávět. Ovšem kdyby tak měl jazyk. ALe ten si rozkousal už dávno. Tehdy také viděl, oči si vydrápal z důlků dřív, než si zmrzačil ruce. Málem zemřel na zánět orbit, ale byl silnější než choroba, která tolik podlomila jeho zdraví. Když se byl po čtrnácti dnech schopen alespoň plazit, jeho tělo připomínalo kostlivce potaženého svraštělým, zažloutlým papírem.
Bál se smrti, bál se života.

Jak se dostal sem, do podzemí, to neměl ponětí. Ani jak je tu dlouho. Nicméně když se snažil dostat pryč, kamkoli z onoho hrozného místa, spadl do hluboké šachty. To si ještě pamatoval. Pádem si poškodil fertilní orgány. Nemohl se od té doby ani pohnout. Mohl jen ojíst všechen mech a upíjet z kaluže na zemi, plné jeho moči a výkalů. A potom ty krysy. Tušil, že má před sebou několik posledních hodin. A to ho naplňovalo bezmezným vztekem. Kolik měl ještě snů. Přestože vypadal jako stařec, bylo mu necelých třicet. Všechen vztek se upíral k jedné bytosti, té, která to všechno způsobila. Kdyby se tak mohl vyhrabat z těchhle sraček, které, neznámo jak dlouho, kupil pod sebe. Kdyby jen mohl. A on věděl, že může….

Zoufalý ryk přešel v bublavé vrčení. Záda praskla a dlouhá, šedá netopýří křídla zapleskala do tmy. Pařáty na rukou a na nohou zaryly v kamenné podlaze. Plamenný jazyk sežehl většinu dotěrných krys. V příštím okamžiku démon jako střela letěl šachtou vzhůru, zanechávaje na dně svoje prázdné, neduživé tělo.

Cesta k očistci vede peklem….

Venku vonělo léto, slunce svítilo na bezmračném nebi, mírný větřík si pohrával s větvemi jabloní, obsypanými krásně červenými plody. Mladá žena s hlubokýma, hnědýma očima sekala trávu. Na louce opodál běhaly děti, které žena občas povzbudila v jejich hrách. Náhle kýčovitá idyla skončila. Šedé ruce chytily ženu za hlavu a začali jí kroutit. (Ovšem tohle nebyl známý tělovýchovný cvik!) Dívka se díval doširoka rozevřenýma očima plnýma strachu. Zafoukal zlý vítr a shodil jablka ze stromů. Děti se rozbrečely. Rozlehl se praskot lámaných kostí a z úst ženy vytryskla krev. Náhlé ticho přerušil vzlykavý hlásek:,, Maminko, proč ti to táta udělal?" Maminka to věděla, ale říct to už nemohla.

Nikdo se na nikoho nezlobil.

---