Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMors - kapitola Matka
27. 03. 2007
0
0
809
Autor
Winston Lachetis
Kniha se skládá ze dvou příběhů, dvou různých lidí, kteří mají naprosto rozličné problémy. Oba se ocitli v krizové situaci, která neohrožuje pouze jejich životy a i přes absolutní rozdílnost mají jejich situace společné řešení. Zápletku tvoří "boj dobra se zlem", kdy zlo usiluje o "trvalé zhmotnění v tomto světě" - postava Mors - a dobro se jí v tom pokouší zabránit. Jedná se o hororový příběh, kde se střídají prvky realismu s absolutní temnotou, s "tarantinovsky" temným humorem i světlejšími místy odvahy a naděje. Příběhy obsahují řadu barvitých postav s ne vždy jednoznačným postavením. V následující ukázce se setkáte s malou Barunkou, která představuje kořist. Pronásleduje ji Mors - astrální bytost, "navlečená" v těle Barunčiny zesnulé matky. Mors potřebuje Barunčinu krev pro splnění svého "otřesného cíle", ale Barunka utíká, co jí síly stačí...
Matka
1.
Mors dohodovala. Hubu, dekolt, černé šaty, dokonce i přívěsek ve tvaru umrlčí lebky měla zamazané od krve. Byla plná teplého masa, potichu vrněla jako kočka. Uzliny jí trochu splaskly, fyziologie se jí celkově zlepšila. Cítila, že v tomto těle ještě chvíli vydrží. S tak výživným obědem nepočítala. Otřela si špinavé ruce do špinavého saka a přehodila ho, přes místy na kost, ohlodanou mrtvolu. Břicho měla nafouknuté. Byla spokojená. Teď ji ještě čekalo pár příjemností a pak… věčnost! Wow, jupí, super!
Mors se zvedla na nohy a rozhlédla se. Nic neviděla a proto zavětřila. V tom byla úspěšnější. Usmála se, zachrochtala a vydala se na cestu. Pomalým a houpavým krokem.
Šla ulovit dceru své hostitelky.
2.
Barunka utíkala, co jí síly stačily. Byla vyděšená, uplakaná, unavená a to všechno na nejvyšší možnou míru. Všechno jí bolelo z toho, jak se auto vybouralo a trochu se jí točila hlava, jak se o něco udeřila ve chvíli, kdy auto definitivně zastavilo. Byla pomočená, nejspíš i pokálená, ale na to se teď nehrálo. Bylo to jedno. Nechápala co se děje. Bylo jí řečeno, ať utíká a tak utíkala. S bezmocí otroků…
Za chvíli uslyšela zoufalé zvolání a pak ránu. Asi výstřel. Jako v domě, jako na mostě, jako před chvílí v lomu. Na malé dítě slyšela za posledních pár hodin spoustu výstřelů. Změnilo jí to. Otočilo jí to mozek. Zmuchlalo jí to dětství do malé kuličky a vyhodilo do koše. V tuto chvíli dokázala jen utíkat. Utíkat a nepravidelně dýchat.
Nevěděla jak dlouho běžela, ani kam, možná ani to, jestli vůbec... Najednou jí prostě došly síly, a tak se jen zhroutila do suchého listí, přitulila se blíž ke keři a stáhla kolena k břichu. Tak zůstala ležet, plakala a potichu si něco mumlala. Básničku od maminky. Pořád dokola. Od začátku do konce. Nic z toho si neuvědomovala. Snad ani kdo je, kde je, ani kdy je. Snad... díky bohu.
Zůstala by takto, dokud by neumřela. Ležela by, plakala, potom by usnula a už se nikdy neprobudila. Stalo by se to tak, kdyby jí Mors nebyla na stopě.
3.
Mors cítila, že ta malá potvora neutekla příliš daleko. Cítila ji moc jasně. Šla potichu, jako stín, jako přízrak! Každým krokem jí byla blíž. Vnímala ji i svým šestým smyslem, skenovala její mysl a trochu při tom nervózněla. Necítila ji! Necítila tu holku, její podstatu. Cítila něco jako mlhu. Mlhu a nějakou smyčku. Na chvíli se zastavila a poslouchala. Snažila se tomu dostat pod kůru, proniknout k myšlenkám, ke slovům, pochopit je a změnit jejich význam, ale nešlo to. Bylo to něco jako šifra. Něco na co nemohla... A to Mors nenáviděla. Nesnášela, když se před ní někdo dokázal takto schovat. Už se jí to párkrát stalo. K sakru! Proč zrovna teď?
Zrychlila krok a kašlala na to, jestli je slyšet nebo ne. Nesnášela, když ji někdo vypekl. To, že se ta holka dokáže skrýt sice neohrozí její vstup do řádu věčnosti, ale připraví jí to o zábavu a ukáže to její nedokonalost. A to ji štvalo.
Kdoví, jestli ji teď ta malá mrcha ještě pozná, jestli se k ní půjde schovat jako k matce a jestli pak bude lapena jako moucha v pavoučí síti, jako myšlenka v nulách a jedničkách... To si nemusela tak dlouho toto tělo nechávat! Mohla už dávno mít jiné, čerstvější tělo!
„Ještě to není ztracené, ještě ne.“ Uklidňovala se Mors svým chraplavým, nechutným hlasem a krok neustále zrychlovala.
Netrvalo to dlouho a ocitla se skoro u holčičky. Ta ležela na boku, stočená do klubíčka a opravdu si něco šeptala. Že má společnost nepostřehla. Mors udělala pár kroků zpět a potichu se usadila do trávy. Snažila se pochytit, co si holčička neustále opakuje, ale pořád to nešlo. Nechtěla se tím nechat vytočit.
A tak jen holčičku pozorovala a potom k ní začala promlouvat. Promlouvala k ní matčiným hlasem a matčinými slovy. Potichu, pomalu. Lákala ji a přemlouvala ji. Holčička odolávala.
„Barunko moje, sluníčko moje… pojď k mamince… neboj se srdíčko nejkrásnější, maminka tě ochrání… pojď, maminka tě objeme, beruško… jsi tak krásná… budeme navždy spolu… pojď ke mně, miláčku můj, budu ti zpívat pro krásné sny… políbím tě na líčka… pohladím tě po tváři květinko moje… rozčešu ti vlásky a dám ti tam kopretinu… zahřeji tě… schovám tě…“
Barunka odolávala a odolávala. Pořád si opakovala svoje a hlas zesilovala. Třásla se víc a víc. Odolávala z celého srdce, ale Mors věděla, že žádné srdce nevydrží odolávat věčně. A Mors měla ještě chvíli čas.
4.
Dřív než usnou lístky květin,
Než si lehneš do kopretin,
Než ti ptáčci zazpívají
A skřítkové pusu dají,
Dřív než vítr začne hrát
A princezny tancovat…
Přijdu k tobě ještě já,
Pusinku ti na tvář dám.
Můry letí od nás pryč,
Zamknu dveře, schovám klíč.
Jsem v tvém srdci, miluji tě,
Jsem tvá máma, ty mé dítě.
To byla Barunčina motlitba, to byla Barunčina matka. Proto Barunka neslyšela, když k ní přišla Mors a usadila se kousek od ní. Proto alespoň z počátku neslyšela to všechno, co jí ta stvůra vykládala. Proto tak dlouho trvalo, než se Barunčina motlitba začala trhat na kusy a její lidskost začala ztrácet pevnou půdu pod nohama.
Nejdřív přestala navazovat slova, nakonec přestala poslouchat i písmena. Souvislosti a hřejivý pocit bezpečí se vzdaloval jako ozvěna v jeskyni, až vymizel úplně. Začaly ho nahrazovat vzpomínky, ale na co?
Na sen! Na můru!
…můry letí od nás pryč,
Zamknu dveře, schovám klíč…
Nefungovalo to. Barunka to znovu viděla skoro jasně. Krvavé slunce, padlé květiny, růže, nekonečně mnoho… a vrabčáci kteří mluvili. Sen, můra.
NAKRM JI!
Koho? Koho? Koho? Koho? Koho? Koho? Koho? Koho? Koho? Koho? Koho? Koho?
Věděla koho. Moc dobře to věděla, ale nechtěla si to připustit. Nemohla si to připustit, protože to stálo naprosto proti všemu!
NAKRM JI!
…jsem v tvém srdci, miluji tě,
Jsem tvá máma, ty mé dítě!
NAKRM JI!
Ne, nechci! Neeeeeeeeeeeee! Prosím! Prosím NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!
NAKRM SVOU MATKU!!!
A pak ji Barunka uviděla. Seděla kousek od ní, v trávě a volala ji k sobě. Maminka. Barunka se postavila i maminka se postavila. Barunka rychle dýchala a měla strach. Pořádně se na maminku podívala a její strach vyrostl do obřích rozměrů. „Maminko?“ Řekla slabým hláskem a maminka se na ni usmála. Odhalila zuby, spousta jich chyběla. Barunce to připadalo, jako by maminku někdo zbil… jakoby byla mrtvá, ale to si bála připustit.
„Pojď ke mně, holčičko moje!“ Řekla maminka a i hlas měla jiný. Jaksi… zlý!?! Barunka k ní jít nechtěla, ale její nohy udělaly krok. I maminčiny nohy udělaly krok.
Maminka rozpřáhla ruce a naznačila objetí. Nebo možná uškrcení. Barunka udělala další krok a dostala větší strach. Maminka udělala krok.
„Maminko, copak se ti stalo?“ Zeptala se Barunka.
„Bylo to zlé, beruško moje, ale už brzy bude vše v pořádku. Pojď do mé náruče. Obejmu tě!“ Řekla maminka a Barunce naskočila husí kůže. Udělala krok. Maminka udělala krok.
Byly si blíž a Barunka ucítila, že maminka strašně páchne. Nikdy takový zápach necítila. „Maminko, čím to tak páchneš?“
„Tak páchne každý člověk, květinko moje nejkrásnější. I ty tak páchneš, zlatíčko. Uvnitř.“ Řekla maminka a Barunka udělala krok. Maminka udělala krok.
Byli od sebe jen pár kroků a Barunka se rozplakala. „Já se tě bojím, maminko. Jsi jiná… zlá.“ Řekla.
„To se ti jen zdá, broučku. Jsem stejná jako vždy. Pojď do mé náruče, zahřeji tě, ochráním tě a vše bude jako vždy. Uvidíš.“ Řekla maminka. Barunka udělala krok, maminka udělala krok.
Stály kousek od sebe a Barunka se třásla jako osika. Byla kousíček od toho, aby se jí nadobro pomátly smysly a naprosto, bolestně a krutě zešílela. „Já k tobě ale jít nechci!“ Vykřikla Barunka.
„A pročpak ne?“ Zeptala se maminka.
„Protože nechci abys mě snědla.“ Zapištěla Barunka a položila si tvář do dlaní.
„Já tě nesním, broučku. To tvůj bratr. Já tě jen políbím.“ Řekla maminka. Barunka udělala krok, maminka udělala krok.
Každé zbýval jeden krok ke konečnému setkání. Maminka se zlověstně a krutě usmívala, Barunka zoufale plakala a koukala se pod nohy. Viděla i maminčiny bosé nohy se zlomenými prsty, utrhlými nehty a černou hnilobou. Její nohy se chystaly k poslednímu kroku, když v tom se za ní ozval tichý, známý, teplý a hladící hlas opravdové maminky:
Dřív než usnou lístky květin,
Než si lehneš do kopretin,
Než ti ptáčci zazpívají
A skřítkové pusu dají,
Dřív než vítr začne hrát
A princezny tancovat…
Barunka se za hláskem prudce otočila a spatřila tam stát svoji opravdovou maminku. Byla krásná, milá a oproti té druhé, zlé, vypadala kouzelně. Byla úplně bílá a zářila jako měsíc v úplňku. Bylo to jako kouzlo. „Maminko…“ Řekla Barunka uvolněně a srdce se jí rozbušilo štěstím a úlevou. Chtěla se za maminkou rozběhnout, ale nemohla. Nohy měla jakoby zalité v betonu. Barunka slyšela tu druhou, zlou, jak zlostně vrčí a jak se vzteká. Neotáčela se, ale čekala, že ji ta zlá každou chvílí chytí a uškrtí. Začala podléhat panice. „Maminko… já chci jít za tebou! Nebo mě ta druhá chytí! Pomož mi maminko! Chci jít, ale nejde to! Moje nohy… ach! Prosím!“ Zakřičela Barunka, protože se jí letmo dotkly studené, slizké ruce. Ta druhá, zlá, po ní šmátrala, ale zatím nemohla dosáhnout. Barunce bylo jasné, že to tak nebude na dlouho.
…jsem v tvém srdci, miluji tě,
Jsem tvá máma, ty mé dítě!
Řekla jen hezká, čistá maminka. „Nééé. Mami pomoz mi! Prosím!“ Vykřikla Barunka a jedna ze studených rukou té druhé, černé, ji na chvíli uchopila za ruku. Barunka se vyprostila. „Prosím!!!“ Vykřikla a hlas jí zkolaboval. Pak jen otevírala pusu jako kapr. Viděla, že maminka se rozplakala.
Spi dítě!
Vykřikla.
Spi! A zapomeň!
Vykřikla a Barunka usnula. Usnula a zapomněla. Poslední co viděla, byla maminka, jak si plačící skládá obličej do dlaní a rozplývá se v mlhu. Viděla to, ale zapomněla to. Přesně tak jak si maminka přála. Ta druhá, černá, zlá, chytila do náruče jen bezvládné dětské tělo. Nadávala, křičela a vztekala se. Ale nikdo ji neslyšel.
Ani les, ani obloha, ani ptáci, ani zvěř… nikdo.
5.
Dítě spalo a zapomnělo. Bylo to dobré.
Dobré a milosrdné.