Když chybí slzy

Bylo jaro a všechno kvetlo, vonělo a dohánělo mě k alergiím. Na hřbitově bylo docela příjemně, jen kdyby to nebyl hřbitov. Dívala sem se po stromech, jestli neuvidím veverky, který tady vždycky byly. A nic. Ani jeden šplhající hlodavec. Všude byli důchodci, kteří vyhazovali kytky a pokládali nový na hroby. Někteří si spolu vykládali. Doufala sem, že nikdo z nich se se mnou nedá do řeči. Došla sem až na rozptylovou loučku, kde jsi byl rozprášený. Našla sem si tichý místo u zdi. Kryly mě keře. Na loučku svítil kousek sluníčka. Věděla sem, že jsi zrovna tam. Musel jsi to být ty. Klekla sem na kolena a sklopila hlavu. Nevěděla sem, jak začít. Jenom sem cítila tu strašnou bolest a prázdno v sobě. Podívala sem se na místo, kam svítilo slunce. Jak ti tohle mohli udělat. Kde seš? Všechno, co sem na tobě měla ráda, tvý vlasy a ruce, který sem milovala, to všechno je teď někde mezi trávou a já se toho nemůžu ani dotknout a taky nevím, k čemu by mi to bylo. Teď už to byl jenom popel. I tvoje tetování, na kterým sis dal tak záležet, shořelo s tebou. Rozhodla sem se nenávidět osud, který mi tě vzal. Rozhodla sem se nenávidět oheň, který nic z tebe nenechal. Dalo mi to hodně práce, než sem se nadechla. S bušením srdce sem se soustředila na místo, kam dopadaly paprsky rádoby hřejícího slunce. „Ahoj.“ Pozdravila sem, kdybys o mně náhodou nevěděl. „Nevím, co bych ti jako měla říct. Na pohřbu sem ti nebyla, no, protože bych se asi sesypala. No a co dál... já nevím. Sem totiž nikdy nemluvila s loukou, jestli mi rozumíš. Do hajzlu. Asi by tě zajímalo, jak se mám. No, to sem tomu dala – co bych ti vykládala. Jak se asi můžu mít. Špatně. Hodně špatně. Ježiš, to je blbý. Příště sebou aspoň vezmu fotku, abych měla na co mluvit. Ale hlavně sem tě chtěla poprosit, teda... jak to říct... já si myslím, žes mi ukradl slzy, protože ňák mi nejde brečet a to víš, že bysem to potřebovala. Takže prosimtě, jestli mě slyšíš, a já vím, že jo, tak mi je vrať, protože už nemůžu a jestli se nevybrečím, tak umřu. Víš, proč umírají psi steskem? Protože nemůžou brečet. Tak mi je vrať, protože já přece nejsem pes.“ Na ňákou dobu sem se odmlčela, abych viděla, co se stane. Nestalo se nic. „Jo a – chybíš mi. Strašně moc mi chybíš.“ Dodala sem, aby si snad nemyslel, že sem přišla jenom proto, že něco potřebuju. Dívala sem se na to místo, kam ještě před chvílí svítilo slunce. Najednou sem ucítila, jak mi něco mokrýho a studenýho teče po tváři. Celá zmatená sem se toho dotkla a zjistila, že to je voda. Vstala sem a chystala se k odchodu. Kapky na chodníku mi vzaly iluze, že bys mi snad vrátil pláč. Nechal sis ho a teď jsi na mě plakal z nebe. No jasně, vždycky jsi musel mít poslední slovo.

---