Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMinuty strachu
30. 03. 2007
0
0
431
Autor
P.E.T.E.
Minuty strachu ?
Budu Vám, vyprávět příběh mojí první konfrontace s parašutismem, na základní vojenské službě.
Už jako malého kluka mne zaujal, tehdy jistě trochu propagandistický film, Copak je to za vojáka. Kde hlavní hrdina pan Langmaier, ztvárnil neohroženého po všech stránkách schopného průzkumníka. Děj byl zasazen do prostředí armádní výsadkové jednotky. Budu paragán, řekl jsem si. Ať se děje co se děje, tohle bych chtěl dělat taky. A stalo se. Netrvalo dlouho a já šel oznámit zaměstnavateli, že služba vlasti nepočká. 2.ledna nástup v kasárnách 43.výsadkového praporu v Chrudimi. Kolegové z tiskárny mi popřály hodně zdaru a dali mi do vínku pár jistě užitečných rad. ”Na nikoho se nepovyšuj, udržuj si pořádek, šikana je sranda, však jim to pak vrátíš a hlavně napiš jaké to je na tom padáku !”
Minuty nejistoty a strachu jsem prožíval už od prvních minut po přijetí, kdy mi ošklivá ženská v maskáčích, oznámila moji funkci. Zdravotní instruktor. ”Cože, to musí být nějaký omyl, já se hlásil k paragánům !!??” “HaHaHa.” Ozvala se další nepříliš dobře vypadající žena s červeným křížem na rameni . “Klid koloušku, budeš zdravoťák na bojové rotě.” Byl jsem zdrcen, mé snové představy se vytrácely jak pára nad hrncem. Zdravoťák Hýbl! “Zdé-é”, ozval jsem se vyplašeně. “Sbalte si věci, jedete na kurz zdravotních instruktorů do Uherského Hradiště.” “Tak to je hřebík do rakve. “ Pomyslel jsem si, sotva pár hodin v Chrudimi a moje výsadková kariéra končí. Po třech měsících jsem stál v kanceláři velitele 3.výsadkové roty a hlásil jsem návrat z kurzu.”Pane nadporučíku,desátník Hýbl, hlásím návrat z kurzu zdravotních instruktorů s hodnocením absolutně výtečným.” ”Výtečně! To jsme tu ještě neměli. Sbalte se a… (“to snad ne ?! Zase něco”, pomyslel jsem si) zítra se hlaste v Ústřední vojenské nemocnici Praha, kde si uděláte výsadkové vysvědčení. Příští týden začínáte výsadkový kurs.”
“Desátník Hýbl k seskoku z trenažéru připraven“. Vpřed! Zvolal instruktor.“Sto dvacet jedna, sto dvacet dva, sto dvacet tři, vytržení uvolňovače, kontrola vrchlíku, kontrola zámků, orientace, zasunutí uvolňovače , řízení padáku”, Připravte se na přistání! Prásk! Ozvalo se pod trenažérem a já se řítil po rezavých kolejnicích vstříc ztvrdlému pískovišti. “Zpevni se a nohy k sobě, vole”! Ozvalo se z řad zkušenějších kolegů. Ale to už jsem se zvedal z pískovce s myšlenkou “co že to proběhne včelce hlavou, když narazí do předního skla automobilu ??- je to zadeček! No, snad jsem celý. ”Solidní, solidní Hýbl, po vojně to zkuste na Barrandově u kaskadérů.” Neodpustil si pobavený instruktor. Po deseti projížďkách na rezavé atrakci, se náš kolektiv poněkud ztenčil. Jedno vykloubené rameno, jedna zlomená lýtková kost a nějaké ty vyražené zuby. Byli jsme ujištěni, že přistání na padáku bude proti trenažéru procházka růžovým sadem, aneb: “těžko na cvičišti, lehko na bojišti.”
Po uplynutí několika týdnů, nastal ten den o kterém jsem konečně mohl napsat kamarádům, ten den kdy jsem si mohl nasadit červený baret a říci si ,”konečně jsi paragán Péťo!”. To ráno bylo jako každé jiné, kromě zcela obsazených toalet a kolegiálních prupovídek vojáků o tom, že venku čeká zubatá, kolik, že dnes bude “smrťáku”, a že něco visí ve vzduchu ! Povedlo se , stres s organismem udělal své. Za padáky nás nastoupilo o dva náhle ochořelé vojáky méně. V “mašině”jak se říká slangově helikoptéře, šlo opravdu do tuhého! Stroj se pomalu vznášel nad Chrudimské letiště, a bylo velice zajímavé sledovat vystrašené pohledy vojáků, tikajíc očima po ostatních , jako by hledaly podporu. Intenzivně jsem vnímal každý okamžik a vychutnával si směsici pocitů. Jako by se čas zpomalil a já si říkal .”Konečně se to povedlo, tak a máš cos chtěl !” Zapomněl jsem na stres a na tváři se mi objevil úsměv. Vztyk, dal signál vysazovač rukou . ”Tak pojď, pojď.“ Podporoval jsem se. Ještě jednou jsem zkontroloval záložní padák a postavil se do postoje. Tak rychle jak mizeli ve dvířkách vojáci přede mnou, tak rychle jsem se posouval blíž a blíž dvířkům, přičemž jsem hluboce oddychoval a čekal na dohodnutý signál. Plác. Ucítil jsem ránu na rameni a bezmyšlenkovitě se vrhl vstříc šestisetmetrové hloubce. Po odpočítání stanovené výdrže jsem trhnul uvolňovač.
“PRÁSK, ŠVIH ” Ozvalo se při otevření padáku.” Pamatujete si? “ Vytržení uvolňovače, kontrola zámků.atd.“HA,HA!“ Asi jediné co mne zajímalo, bylo jestli mám správně nalitý vrchlík. Další naučené postupy jsem vlivem přemíry adrenalinu vypustil. Vrchlík byl v pořádku a já mohl nechat průchod emocím. UFF. “To byla paráda, to bylo super !!. “ Bylo slyšet ze země při pohledu vzhůru na výsadek nováčků. Po přistání jsem se neubránil výkřikům, ” je to lepší než sex ! Už nikdy nechci dělat nic jiného !” A nebyl jsem jediný, kterého to spontálně napadlo.
Teď, když mám za sebou několik desítek seskoků, můžu sám za sebe říct motto: Čím je větší překážka , tím více se rozběhni a odraz. U seskoku se mi to povedlo, ale život je běh na dlouhou trať, kde překážky z velké dálky vypadají větší než doopravdy jsou.
P.E.T.E.