Sonety Lauře a taky kus Shakespeara

ono je to takové bez pointy, ale to je to co jsem potřeboval říct. Očekávání, ale vím, že už není moc času.

A jak naschvál budou venku řvát rackové. Já čekám. Nikam se nic, v nevědomosti, nepohne. Ale nemám čas. Totiž pospíchám. Pak, vychcal sem do sněhu sonety Lauře a taky kus Shakespeara. Snad se konečně naučím přecházet přes silnici a vousaté židovské anekdoty. Se síťovkou a v ní rybu a pár chřestivých připínáčků. Málokdy projede cirkus po hlavní ulici, pořád je šedivá. Lekám se krabičky od cigaret, poletující po dlažbě. Vyděsím se i blondýny na jehlách. Vymočím do sněhu sonety Lauře a ještě kousíček Shakespeara, s velmi intimním dovětkem a překladatelskou předmluvou. A na jeden nádech, to ještě po ránu. Na první ranní nádech, nad prvním raním pivem, zůstaneme už navěky. Já a to schizofrenní malé ty. Ty za mými zády. Budu na tebe mluvit, i když tu nejsi. Začnu potichu, pak už nahlas. Cítím jak se mi protahuje a rozmazává obličej. Jakoby ze vnitř a zároveň i z dálky. Řekl by holič nakloněný nad zubařským křeslem. Pak, vychcal sem do sněhu sonety Lauře a taky kus Shakespeara. Aby zůstal pod postelí, usměvavý jak měsíček. Ale v těch filmech hrají varhany. A s motivem kříže, autoportrét v podobě transparentu, visí na zdi. S tupostí v tuposti. Se začne nezřízeně nudit a smát se vlastní beznaději. Měsíček na hnoji, pozdraví Lauru. Herci hrají sami sebe, já se na ně dívám. A mám dvě tváře. Neexistují záruční podmínky, jen slova na papíře. Vidím jen tam, kam můžu dojít. S Laurou, nebo bez Laury.

---