Životní příběh opuštěného válečníka

Jedná se o RP povídku vázanou k mé postavě, v jedné hře. Kdo poznává názvy v povídce, asi ví...:-)

              Jekot trumpet a dunění válečných bubnů se rozléhá nad krajinou a vítr je unáší míle a míle do dálek. Kam jen oko dohlédne standarty, praporce, propletené davy dvou armád. Odevšud se ozývá řinčení zbraní, chrastění zbroje, výkřiky, nářek... Zvířený prach se lepí na zkrvavené rány. Kolem dokola jen bolest, nenávist, strach, beznaděj, smrt... A uprostřed toho všeho padá k zemi válečník. Prsty svírá jílec meče, který někdo zarazil hluboko do jeho těla. Mezi prsty prýští krev, opouští ho síla. Leží tu opuštěný a zapomenut, ačkoliv obklopený stovkami svých spolubojovníků. Přichází konec...

 

Zrodil jsem se v malém městečku zvaném Deathknell ve věku 22let. Zatím totiž jen pár šťastných přišlo na svět díky svým rodičům, většina z našich řad jsou jen živé duše vrácené do svých zemřelých těl. A právě tak i já. Na svůj předchozí život bych si neměl dokázat vůbec vzpomenout, ale přesto...  Možná se neudálo něco jak mělo, ale malinkaté střípky paměti mi zůstaly zachovány. Asi právě proto, jsem hned od začátku nebyl jako ostatní. Ačkoliv byla už tehdy válka, neviděl jsem v lidech takovou hrozbu, jako všichni se kterými jsem mluvil. Ale neměli pro mě pochopeni. To jen přispělo k mému rozhodnuti z města co nejdříve odejít.

Rozhodl jsem se vydat do Brillu, městečka ležícího nedaleko našeho hlavního města Undercity. Když jsem dorazil, neměl jsem téměř žádné peníze, jen pár stříbrných a to bylo vše. S jedním místním obchodníkem jsem vysmlouval cenu na starší rybářský prut, abych si ho vůbec mohl dovolit. Naučil jsem vcelku dobře rybařit a to se stalo mou jedinou a vcelku slušnou obživou a zároveň velkou zálibou. Přiznávám, i když je to nedůstojné, občas jsem si v oněch těžkých časech připomohl žebrotou na bohatých pánech nebo obchodnících, kteří projížděli. Tak plynul den za dnem a kdo ví, možná bych takto prožil celý svůj život nebýt dne, kdy o mě někdo rozšířil pomluvu, že mě prý viděl, jak jsem okradl a zabil kupce, který městem projížděl. Všichni uvěřili jemu, protože já jsem byl pro všechny stejně jen otravný, chudý podivín. Jen díky souhře šťastných náhod se mi podařilo uniknout a opět jsem se vydal na cestu. Tentokrát jsem se rozhodl přesvědčit se na vlastní oči, co je pravdou na řečech o záhadných stvořeních a různých prazvláštních věcech, co se prý dějí v lese, zvaném Silverpine.

Téměř hned jak jsem překročil hranice lesa a začala mne pohlcovat jeho zvláštní ponurost, mě napadl místní druh vlka. Neměl jsem tehdy ještě ani žádnou zbraň, tak jsem se snažil alespoň holýma rukama bojovat o svůj život. Už mě povalil na záda a já každým okamžikem čekal smrt, když v tom jen zakňučel a na mě dopadla plná váha jeho těla. Z hlavy mu trčel dlouhý šíp. Když jsem se konečně vzpamatoval a rozhlédl se, uviděl jsem nemrtvého muže, který byl ozbrojen více, než jsem kdy koho viděl. V ruce měl krásný zdobený luk, na zádech kožený toulec na šípy se štítem a u pasu jednoruční meč. Stál opřený o strom a hlasitě se mi smál. ,,Co je na tom tak vtipného?" zeptal jsem se ho pobouřeně. ,,Ještě snad nikdy jsem neviděl nikoho tak bezbranného a neohrabaného jako teď tebe, to se neumíš snad vůbec bránit? A jsi blázen, že jdeš do těchto míst beze zbraně?" Ačkoliv jsem byl ještě naštvaný, musel jsem sám sobe přiznat, ze ten neznámy cizinec co mi zachránil život, má s mou bezbranností vlastně pravdu. ,,Vypadáš pořád ještě velmi vystrašeně, pojď zavedu tě k sobě domů, kde už najdeme něco na posilnění. Můj dům je nedaleko odtud. Žiju v Sepulcheru byl jsi tam už někdy?" Jen jsem zavrtěl hlavou... ,,Tak o důvod víc, proč tě tam vzít." Když jsme dorazili do jeho domu, a nad džbánem výborného vína se konečně rozpovídali, dozvěděl jsem se, že se jmenuje Verden Sabbath, že je mistrem řemesla kovářského, ale hlavně vysloužilý válečník. Slovo dalo slovo a já jsem získal svého prvního  skutečného přítele. Mohl jsem bydlet u něj doma, jíst jeho jídlo a dokonce mě začal zasvěcovat jak do tajů těžení kovů a jeho zpracování, tak i do výroby nejrůznějších zbraní a zbroje. Jak plynul čas, začal jsem se učit i boj s nejrůznějšími druhy zbraní, principy vojenské taktiky a umění války. Verden mě učil jaký by válečník měl být a jak by měl vystupovat. Naučil mě všemu co sám znal a jak to tak bývá, časem začal žák převyšovat svého učitele. Jednoho dne jsem se vydal natěžit kovy. Cesta byla dlouhá a měl jsem problémy najít dostatečné množství, takže domů jsem se vracel až ve večerních hodinách. Již z dálky jsem zpozoroval, ze něco není v pořádku. Nad kopcem, na kterém Sepulcher leží, zářila narudlá záře. Dal jsem se do běhu v předtuše něčeho zlého. Dorazil jsem akorát včas, abych ještě zahlédl záda jezdců na koních v zářivé zbroji pokryté symboly a ornamenty svých panství. Když jsem se podíval odkud jedou, nemusel jsem už spěchat. Když ohně dohořely šel jsem si prohlídnout místo zkázy a potvrdily se všechny mé nejhorší představy. Celé město lehlo popelem a ze všech jejich obyvatel zůstaly jen ohořelé kostry. Jediné po čem jsem toužil byla pomsta a tak jsem se opět vydal na cestu. Tentokrát jsem, opustil svou zemi nadobro a vzducholodí přeletěl na druhý kontinent, do Kalimdoru. Tam probíhalo nejvíce bojů a já toužil po krvi...

Po příletu jsem několik dní pobýval v Orgrimmaru, hlavním městě Orců. Seznamoval a žasl jsem nad rasami Orců, Trollů i Taurenů, o kterých jsem zatím slýchal jen vyprávět. Asi pátý den po mém příjezdu, jsem se na ulici seznámil s jedním druidem, o kterém jsem slýchal vyprávět příběhy už při mém pobytu v Brillu. Byl to Tauren jménem Morg. Spřátelili jsme se a protože jsme měli stejný cíl, boj, nabídl mi, abych se přidal k jeho družině, kterou vede. Říkali si: Sentinels of Horde. Bylo mi nesmírnou ctí bojovat po boku všech těch udatných válečníků, mágů, druidů a i všech ostatních. Časem jsme se sloučili s jinou skupinou, se kterou nás spojovaly stejné ideály a stejné cíle, ochraňovat Hordu a pobíjet každého jejího nepřítele. Nyní jsme se tedy stali cleny Bezbožné stráže pod vedením udatného válečníka Snowfoxe. Na svůj lidský původ, i život vedený před vstupem na půdu Kalimdoru, jsem časem úplně zapomněl a zůstaly jen dvě vzdálené vzpomínky, jedna na opuštěnou smrt uprostřed svých spolubojovníků a druhá na jezdce cválající od hořícího města.

Tak to jsem já, Luko, undead warrior, oddaný člen Bezbožné stráže, a příběh mojí minulosti. A budoucnost? Uvidíme...

---