Na rozcestí

Mé básně neobsahují nic jiného než emoce. Ale nesjou to jenom ony, které jsou v mých básních skryty. Ten kdo se o poezii zajímáa rzumí ji, z ní pochopí i to co chci říci..

Na rozcestí

 

Stojím na chladných kamenech,

V dáli se razí tajemný obzor.

Má mysl se zatoulala v magických lesech,

Nenechme si odplout náš vor.

 

Stojím ve výši a  pode mnou nic.

Vítr mi vane ze rtů zlá slova.

Křičím k nebi z plných plic,

Proč to všechno tak dlouho trvá?

 

Vítr,můj všemocný přítel,

Chladí mi na skalách mou bílou kůži.

Když zavřu oči a vidím červenou růži,

Zmatečně hledám cestu ven.

Není to červená růže,

Je to krev tekoucí z mrtvých těl.

 

Otevřu oči a ranní mě slunce.

Stejně tak jako krutá realita.

Rukama táhne mě pryč z mého světa.

Můj chladný přítel již přestal vát,

Jsem tu sama a začínám se bát.

 

Slzy se roní,všechno je k pláči.

Skály zůstanou v mém snu.

Měsíc už slunce z nebe pryč tlačí.

Vidina krásného světa pohasla,

Jako světélka na starobylém svícnu.

 

Mysl se vrátila z dalekého lesa,

Připravena postavit se ve všední boj.

Ať je to za dobro či zlo,

Každým dnem naděje bezděčně klesá.

 

Zlaté odlesky všech věcí,

Střídají stíny a šeď.

Svět v našich snech se nerovná ráji,

Někdy nám srdce napadne hněv.

---