Verča má ráda fyziku

Je to jen pokus a nekoukala jsem na chyby, takže pardoon.

Zase je tu ráno a Verča musí vstávat, i když by mnohem radši zůstala v posteli. Chvíli přemýšlí, jestli do školy opravdu musí. Nebolí ji břicho? Nebo hlava? Nebolí, takže do školy musí. Vytáhla žaluzie a vidí, jak je venku nepříjemně sychravo. Po pár minutách vychází z domu nespokojená s tím, jak vyřešila své dnešní oblečení. Vzala si tílko s výstřihem, ale nepřipadá si sexy. Spíš jako děvka. Rozhodla se, že si většinu dne nechá oblečenou i mikinu. Autobus do školy musí doběhnout, jinak by zase přišla pozdě. Všimnul by si někdo? Jistě, její kamarádky, ale všiml by si toho někdo jiný? Verča není zrovna nápadná holka, snad i proto se ve tričku s výstřihem necítí nejlépe. Za oknem autobusu sem tam spadne kapka z kraje okna. Pozoruje je, jak stékají po skle, pomaleji a pomaleji, až se zastaví a stečou až s další kapkou. Ale to už vystupuje, u metra čekají její spolužáci a společně jedou metrem do školy. Je podzim a cestou ke škole šlapou na mokré listí. Ze stromů padá další a další, snad pod tíhou dešťových kapek. Zpoza činžovních domů probleskují první sluneční paprsky. Celý den se zase neděje nic zajímavého, na chodbě potkává známe lidi, chodí do stejných tříd a učí ji stejní profesoři. O velké přestávce jdou na kafe z automatu, na kterém je asi nejlepší pěna, kterou káva tvoří. S kelímkem jdou k parapetu. Verča, jako by byla v jiném světe, koukala z okna. Představovala si, jak venku fouká vítr a jak si hraje s jejími vlasy, jak jí chladí horkou tvář a jak se může nadýchnout z plných plic. Realita je však jiná, musí být ve škole ještě dvě hodiny. Jen sedí v lavici a zapisuje věci, které ji příliš nezajímají. Den co den je stejný, jen scenerie se mění. Za okny je sněhová peřina. Krásný bílý sníh se ve slunci třpytí jako pokrývka z diamantů. Chtěla by se rozběhnout a skočit do něho, bez rozmyslu, vyhazovat ho nad hlavu a cítit, jak drobné vločky studí na tváři. Ale jsou tu konvence, nikdo jiný to neudělá. Proč by měla být jediná mokrá a snášet jízlivé pohledy? Vyvážila by radost z lehce infantilního chování soud ostatních? Měla by se na ně ohlížet? Než se rozhodne, jede na schodech v metru a je pozdě. Školní den je za ní, čeká ji volné odpoledne, jen se na další den musí naučit dějepis. Nemá ho ráda, jako ostatní předměty, které nemají ani za mák logiky. Naštěstí ji čeká i matika, kterou má ráda a fyzika. Teď berou dobrou látku, tak by to mohlo být fajn. Cesta do školy i první hodiny jsou za ní. Teď dějepis, moc to neumí, jako vždy. Vždy ji to štve a nikdy s tím nic neudělá. A fyzika. Pan profesor se ptá a ona zná odpovědi, tak je vykřikuje jako pár dalších, kteří látku chápou. On si ji párkrát všiml a dal ji plus. Měla krásný pocit a užívala si ho plnými doušky. Najednou bylo vše jiné, vše se usmívalo, co ji jindy nebavilo najednou dělala s nadšením. Chtěla si psát poznámky, dovídat se nové věci, smazat tabuli i dojít pro nové křídy. Jenže najedou zazvonilo. Jako by nezvonil starý známý záchranný zvonek, ale místo něho vřeštěla siréna oznamující, že končí vše. Pozítří máme fyziku zase, říkala si, už aby to bylo. Druhý den vydržela jen silou vůle a nedočkavost jen hořela. Nepřemýšlela nad tím proč, jen věděla, že chce hodinu fyziky. Časem zjistila, že k tomu krásnému pocitu, kterého se nemohla dočkat, stačí vidět profesora fyziky, nemusí s ním mít hodinu. O přestávkách chodila na chodbu stále častěji, jen aby ho mohla potkat a pozdravit. On ji vždy pozdravil a svět se zdál krásnější. Když byla nemocná, stále se jen převalovala a myslela na to, jestli si vůbec všiml, že není ve škole. Jistě, poznal to, když zapisoval do třídnice, ale zamyslel se nad tím trochu? Napadlo ho, ze chybím právě já? Spojil si jméno s obličejem, nebo jen udělal čárku k předepsanému jménu? Naštěstí už brzy jde do školy a uvidí ho. Nejen to, ona za ním půjde a bude s ním mluvit. Zameškala dvě písemky, tak se s ním musí domluvit na náhradním termínu. Mluvila s ním! Trochu se červená a má pocit, že se brzy vznese do nebe. Je před Vánocemi, takže se neučí normálně. Takže i místo, kde bude psát písemku nebude zcela obvyklé. Bude to přímo v jeho kabinetu! Těšila se na to jako malá holka. Jenže on tam nakonec není, jen párkrát projde. Když odchází, potkají se ve dveřích. Skoro se srazí, cítí jeho vůni, cítí jeho dech. Chvíli zaváhá, tolik by ho chtěla políbit, obejmout, dotknout se ho. Měla husí kůži jen z té představy. Nakonec ze sebe jen vypravila, že už to má a nashledanou. Ples. Velká školní událost, která narušuje poklidné, monotólní plynutí školního času. Čas vybírání šatů, objednávání kadeřnic a domlouvání se na podobě samotného plesu. Verča byla ve čtvrtém ročníku a tak ji čekalo sólo s profesory. Bude tančit s fyzikářem, páni! Jenže sny se liší od skutečnosti. Tanec i celý ples uplynul rychle, sotva se rozkoukala, už byla na cestě na oslavu. Na oslavách se pije a tahle nebyla výjimkou. Pila hodně, chvíli na maturitu, chvíli na žal, chvíli jen tak. Asi ve tři hodiny ráno se rozhodla jet domů. Vyšla z baru a viděla, jak si fyzikář povídá se skupinkou maturantů, jeho maturantů. Zahlédl ji a zeptal se, jestli jde na metro. Už předtím chtěl odejít, ale ještě se zdržel a měli společnou cestu k tramvaji. Cestou na chodníku lehce zakolísala a on ji chytil za ruku. Zůstala stát jako opařená. Udělal by to pro každou, tak na to pamatuj!, opakovala si. Stála u něho a doufala, že to bude jeden z těch nekonečných okamžiků. Topila se v jeho očích, byly tmavé jako jeho vlasy. Byl jen o něco málo vyšší, než ona. „Už jste se líbal se studentkou?“, zeptala se. „Asi bych se nikdy nezeptala, kdybych nebyla opilá a nezbývá mi, než doufat, že vy jste taky a díky tomu mi odpovíte.“, pokračovala. Pohlédla mu do očí a políbila ho. Snad díky alkoholu, nebo kouzlu okamžiku se to stalo, avšak stačil malý polibek, aby oba vystřízlivěli. Oba věděli, že se to už nebude opakovat. Profesor měl tíživý pocit provinění a ona si uvědomila, že by ji nemírně těšilo mluvit s ním jako s přítelem, ale že láska v tom není. Dál ráda chodila na jeho hodiny a pohledy, které si vyměňovali jasně říkaly, že mají náklonnost toho druhého. Po maturitě se vídali častěji, samozřejmě jako přátelé, ale jako dobří přátelé, ona si ho navždy uchovala v srdci jako člověka obdivuhodného, charismatického a muže s nejkrásnějšíma očima.

---