Kapitola XIII. - SRDCE BIJE NA POPLACH

Vzbudil jsem se v nemocnici. Všude kolem bílo. Ale byla to jiná bílá než v zimě. Tahle byla chladná už na pohled. Nevěděl jsem, co se stalo. Nikde nikdo. Sedl jsem si na postel a čekal, co se bude dít. Po nějaké době přišel doktor.

„Dobrý den. Jsem rád, že ses nám už konečně probudil. Jak se cítíš?“

„Dobrý den pane doktore. Cítím se dobře, jen jsem unavený. Co se mi ale stalo?“

Nevěděl jsem. Poslední, co jsem si pamatoval byla cesta domů. Pak už nic. A najednou se probudím v nemocnici. Sám.

„Dovezla tě sanitka. Táta tě našel za dveřmi. Ležel jsi tam a on tě nemohl vzbudit. Udělali jsme ti pár vyšetření. Musíš hlavně hodně odpočívat.“

Stále se vyhýbal otázce, co se mnou je. Viděl jsem to na něm. Mlčel jsem a čekal, až mi řekne pravdu.

„Asi víš, že na tom nejsi nejlépe. Dáváš si hodně zabrat a tvoje tělo to jednoduše nezvládá. Musíš se šetřit více než ostatní. Vyšetření ukázalo, že máš něco se srdcem. Předepíšu ti léky. Ale je to hlavně na tobě.“

Přišla sestřička. Volala doktora k jinému pacientovi. Musel odejít a já se tak nic dalšího nedověděl. Jak se mám více šetřit? Já teď nemůžu zpomalit. Čeká mě ještě víc práce než jsem měl dosud. K ničenu dalšímu jsem nedošel. Spoléhal jsem na ty prášky.

Z nemocnice mě propustili o dva týdny později. Bylo léto. Táta na mě ale dával větší pozor. Pořád hlídal, co dělám. Teta si vzala dva týdny volno a na tu dobu se k nám nastěhovala. Bylo to jako za starých časů. Užíval jsem si to. Nikdo mě do ničeho nehonil. Já ale věděl, že to brzo skončí. Vysokou jsem měl ale studovat dálkově, tak to bylo zase něco jiného.

Stalo se ale něco, co nikdo z nás nečekal. Tátu vyhodili z práce. Neměli ani pořádný důvod. Museli ale snížit počet zaměstnanců a táta už byl přece jen z těch starších. Sice si poměrně brzo našel novou práci, ale měl nižší plat. Sice jsme opravdu neměli peníze na rozhazování. Úspor jsme moc neměli. A teď ještě ke všemu přibyly ty léky na srdce. Potřebovali jsme nutně získat nějaké peníze… Chtěl jsem si najít práci. Tátovi jsem nic neřekl. Zakázal by mi to. Ale každý den jsem si u novinového stánku pročítal inzeráty. Co může ale trpaslík dělat? Třetí den jsem narazil na něco, co bych dělat mohl. Dokonce by pro mě mohla být má odlišnost užitečná. V cirkuse sháněli nějaké zajímavé lidí. Já si zajímavý nepřipadal, ale pro ostatní jsem vždycky byl. Tak jsem tam zašel. Nic jsem si od toho dopředu nesliboval
a možná proto jsem na rozdíl od ostatních neměl takovou trému. Vlastníci cirkusu se mě nejdřív zeptali na pár otázek a pak zkoušeli, co dokážu. Líbil jsem se jim. Hodil jsem se jim do jednoho triku, kdy kouzelník rozřeže svého asistenta mečem. Řekli mi, kolik vystoupení bych asi měl a jaký by mi dávali plat. Nebylo to k zahození a tak jsem souhlasil. Tátovi jsem zase oznámil jen hotovou věc. Sice si toho vážil, ale mrzelo ho, že se takto musím obětovat. Věděl, že bych se měl šetřit.