Horečka středeční noci

za chybky sry, korektora si neplatim

...tohle bude nějaká zahrádkářská kolonie. Vypadá to tu jako v pohádce. Proč by za mnou jinak šli ty dvě Hasky s tou Srnkou. Tady tou uličkou nahoru do kopce.... kdyby se aspoň dalo jít rychleji ale v tom sněhu zkrátka rychleji jít nejde a moje nohy jsou zvláštně zatuhlé, podlamují se, neposlouchají. Zapoměl jsem jak se dělá rychlý krok a mám potíže i s krokem normálním.

Ne, tohle není ta ulice kterou bych měl jít. Tahle mne nedovede na bezpečné místo. Musím se tři kroky vrátit a pokračovat dál jinudy. Tři kroky které trvají věčnost. Tři kroky a každý je dlouhý jako míle. Takhle zbytečně snížit náskok který mám před Haskami. Těm se to běhá, oni neztratili schopnosti, oni nemají strach. Myšlenku že si mne možná ještě nevšimli okamžitě zavrhuji. Nechápu proč je ta blbá Srnka nemá na vodítku. nebo proč si je alespoň nezavolá. Jenom tak si jde za nimi a tupě zírá. Jsou to její Hasky a ona nemá důvod se něčeho obávat.

Kratičká odbočka dolů ale já musím pokračovat rovně. Hasky jsou už nebezpečně blízko. Nesnáším psi. Nesnáším psi, a ta blbá Srnka se někam ztratila, jsem tu jenom já a oni. Taková nezodpovědnost. Proč dávaj nebezpečné Hasky blbejm srnkám? Otáčím se abych zkontroloval vzdálenost mezi mnou a nimi. Už si mne všimli, stojí na odbočce a rozhlíží. O ulici níže se mihla ta nezodpovědná srnka. Hasky váhají ale pak scházejí dolu a následují ji.

Dojdu na další odbočku a jdu nahoru na kopec. Nepřestávám pospíchat a chůze zůstává stále mizerná. Toporná chůze. Nemohu se cítit v bezpečí dokud nedojdu do domu. Na by měl být dům do kterého se potřebuji dostat, musím se tam dostat co nejrychleji... přeci jenom nebyli na vodítku a mohli by Srnku přestat poslouchat. Jsem na vrcholu. Otáčím se... hasky leží přikrčené a číhají přímo za mnou. Je s nimi i Srnka, ale už nevypadá tak blbá. Skoro bych řekl že se mi vysmívá.

Rozhlížím kde je ten dům. Nic jen oblý vrchol kopečku jehož zdolání mne stále více síli než osmitisícová hora. Hledám. Najdu ho přes hřebenové sedlo a planinu na druhém kopci. Myšlenku, že jsem měl odbočit a jít cestou kterou jsem označil za špatnou zavrhuji. Každá cesta by mne zavedla do této situace. Dobré cesty na mne nezbyly, pouze ty špatné. Správné cesty maj hasky, stejně jako rychlou chůzi.

Padám na všechny čtyři a snažím se vykopat si jamku ale je to marné. Močím do té jamky. Byl to důležity tah. Musím sebrat všechny své síly na běh a tohle byl důležitý krok jak být připraven. Odvracím pohled od Hasek směrem dopředu kam hodlám běžet ale cesta je zatarasily dvě Gorily. O jejich nepřátelských úmyslech nepochybuji. Jediná možná cesta je vpravo přes údolí do oranžovomodrého domu, do bezpečí tří rodin které se ale zvláštně přestěhovali. I na tu vzdálenost vidím že nebydlí tak, jak bydleli když jsem tam byl na prázdninách.

Vybíhám. Běh se nedaří. Udělám tři rychlé kroky a padám do sněhu. Jestli mne neco stojí více energie tak je tovstávání po pádu. Nemám odvahu so otáčet. Další tři kroky a pád. Na hlavu mi dolítla sněhová koula uplácaná spíše z ledu. Hlavou mi projela tříštivá nesnesitelná bolest. Další ledovka, snad ještě tvrdší než ta první. Nechtějí na mne zaútočit, aby je nikdo nemohl žalovat. Chtějí mne nevinou koulovačkou vyprovokovat k první ráně, aby mne umlátili v sebeobraně. Stojí kolem mne v kroužky a přilítá jedna koule za druhou. Zatínám pěst a snažím se bouchnout ale místo toho opět padám. A potřebuju opět...

...nevím jak jsem ocitl doma na posteli, ale navzdory neutuchající tříštivé bolesti hlavy jsem za tuto skutečnost nesmírně vděčný. Je noc. Žádné Haksy, žádné Gorily, žádná blbá Srnka. Jen potřeba močit. Zřejmě jsem se na tom kopci pořádně nevyčůral jak jsem byl ve stresu. Vstávám. Už se mi chodí dobře. V kuchyni se svítí. Ano maminka je vzhůru. Přivstala si aby si četla kuchařku. Jenom na ni mávnu a jdu na záchod. Sedám si, protože hlava je příliš otupělá po těch omračujících ranách, které na ni dopadaly a na nějaké míření a strefování se soustředit nedokážu. Kolena mám natlačené na protější zeď. Snažím se odsunout záchod více dozadu, ale je tam schovaný nepořádek odemne z pokoje, který jsem měl uklidit a nejde s ním hnout. Sedí se nepohodlně...

......nevím jak jsem ocitl doma na posteli...

---