The Arcade Fire - Neon Bible

O kanadské kapele Arcade Fire se říká ledacos. Třeba že při nahrávání jejich prvního alba zemřela značná část jejich nejbližších (což je pravda) anebo že jsou to všichni do jednoho křesťané (což je nesmysl). O čem se už ale nemluví tak nahlas (i když to všichni ví) je fakt, že tahle formace patří v současné době mezi ty nejlepší  nezávislé rockové skupiny světa. Čím si toto lichotivé označení vysloužili? Jejich nádherný debut Funeral se může pyšnit nálepkou „nejlepší album roku 2004“ a další deska v pořadí s názvem Neon Bible má dost dobře nakročeno k tomu stát se tou nejzářivější hvězdou o tři roky později. A to už o něčem svědčí.

Tzv. „syndrom druhého alba“ je specifický druh traumatu, který prožívají všichni interpreti, jejichž debut okouzlil jak posluchače, tak kritiku. Je na ně vyvíjen obrovský tlak, všechno se na ně valí a nikdo si nepřipouští, že by snad „dvojka“ nenaplnila očekávání z říše snů. Křečovitá snaha většiny kapel znít za každou cenu jinak, než na prvním albu, pak obvykle vyústí ve „špatný“, „přeprodukovaný“ nebo v lepším případě „průměrný“ druhý počin. S takovými lacinými předsudky si však Arcade Fire vůbec nelámou hlavu, a tak mohli natočit, jak jistě tušíte už od začátku, právě onu výjimku potvrzující pravidlo.

Arcade Fire mají kromě vůdčí manželské dvojice Wina Butlera a Regine Chassagne ještě dalších pět členů. Na každého připadá jeden a více nástrojů, jistě si tedy dokážete představit, jak pestrá jejich hudba musí být. K houslím, cellu nebo flétně užitým už na Funeral, se na Neon Bible přidávají také varhany. Jak by ne, když se celá druhá deska nahrávala v kostele! Naopak trochu postrádám klavír, který hrál na debutu důležitou roli. Základem jsou ale stále kytary. Jednoduchá akustická vybrnkávání střídají skvělé hlukové stěny a la My Bloody Valentine a všechno to dohromady zní jako šílené country šmrncnuté post-punkovou temnotou Joy Division. Mnoho členů znamená také hodně hlasů. O nějakém stereotypu nebo nudě v případě Neon Bible vůbec nemůže být řeč. Arcade Fire se úspěšně vzpírají současnému trendu „kytary + trochu té elektroniky“ a sázejí na zvuk živých nástrojů.

Zmiňovat se o nějakých písních detailněji by zavánělo prostoduchým plýtváním přívlastků jako „nádherné“, „krásné“, „úchvatné“. Ale co naplat. Každá skladba beze zbytku naplňuje význam těchto slov. Několik příkladů za všechny: skvělý závěr vypjaté písně No Cars Go, zdánlivá popová nekomplikovanost Keep The Car Running, varhany v Intervation nebo silná melodie ve Windowsill, jež jako jedna z mála zaujme hned na první poslech.

Samotnou kapitolou jsou pak texty, které jakoby ani nepotřebovaly hudební doprovod: Shot by a security kamera/ You can’t watch your own image/ And also look yourself in the eye// Mirror on the wall, show me where their bombs will fall?// I’m living in an age/ That calls darkness light/ Through my language is dead/ Still the shapes in my head. Arcade Fire nastavují světu pořádně černé zrcadlo. Bojíte se do něho podívat, protože byste mohli být zhnuseni sami sebou. A to je právě ten náš problém. Arcade Fire výtečně vyjádřili takovou tu obecnou frustraci ze všeho, ze všech…a opět povýšili důležitost textů na úroveň hudby samotné, což se jinak v popu moc nevidí.

Neon Bible poslouchám už od skoro měsíc (tj. od data vydání) stále dokola a za tu dobu jsem si na ni vypěstovala celkem slušnou závislost, zejména za deštivých dní hraničící s posedlostí. Přesto však moje hodnocení nebude absolutní. Sebrala jsem poslední zbytky soudnosti a uvědomila jsem si, že Arcade Fire mají ještě určité rezervy a pokud se budou nadále zlepšovat, kdo ví, co nás čeká příště.

Moje hodnocení: 90%

Seznam skladeb:

1. Black Mirror

2. Keep The Car Running

3. Neon Bible

4. Intervation

5. Black Wave/Bad Vibrations

6. Ocean Of  Noise

7. The Well And Lighthouse

8. Antichrist Television Blues

9. Windowsill

10. No Cars Go

11. My Body Is A Cage