Hlubina

tak ještě jedna poslední filosofická

Nejmenší jsem z těch
co velkými se zvou
mám to však ale pech
že nadán jsem jen přetvářkou

jako kaňku na bílém listu
stejně je jen vymyšlená
tak dělám svoji  bustu
já slepý sochař beze jména

pohlížím až k oblakům
z mé odporné prázdnoty
naslouchám  náznakům
kdy kápnu světu do noty

mám v srci zrcadlovou síň
taky led a jedy hadí
lásky stále míň a míň
jsem přítel, co každého zradí

až pravdivé bude nebe
v zrcadle uzřím strach
pak zradím i sám sebe
a obrátím se v prach

---