Den 1.

Bojoval jsem s tebou, Osude

o život

o to, kdo bude

příště pánem mým

zda já, či ty

v tom boji nerovném pyšně jsem držel hruď

a hrdě, myslíc, že vždy, buď jak buď

jen já jsem ten, kdo ví

co přesně chce a nechce.

Srazils‘ mě na zem rychle a lehce

tak, že nadechnout ani nestačil jsem se.

Však pád, ten nebyl vše, co utržil jsem v boji

pád samotný by neznamenal nic

co zranilo mne mnohem víc

je jedna tržná rána

rána, co se špatně hojí

Dlouho jsem volil, pečlivě

a se vším, co jsem do té doby znal

jaký tah vybrat

co mohlo by mě dál

malého pěšce na šachovnici žití

posunout na další pole

o kterém nevím vůbec nic

Je těžké hodnotit můj tah

když Hru ovládáš Ty

a já na misku tvých krutých vah

nemůžu přidat ani zrnko

a sám nepoznám, na kterém z polí

je nastražena past

Zvolil jsem tedy cestu svoji

kde cítil jsem, že tu chci jít

kdy myslil jsem, že kráčím správně

Ta cesta dovedla mě přímo před propast.

A já teď stojím nebo padám

nevím, teď ztratil se mi hlas

a duše křičí něco na mě

jsem snad už na dně

nebo ještě letím

a nevidím, kdy skončí čas ?

anebo nevkročil jsem ještě

do šedé země smutku a noci

do země bezmoci a deště

a před posledním krokem mě zahltí snad jas

a poznám, jak blízko jsem byl konci ?

Než dokončil jsem poslední krok

tvou ránu dávno čekal jsem

a byl na ní připraven

však nevěděl jsem, proboha netušil

jak moc se zarveš do mých žil

že trhat budeš moje srdce

až krev mé mysli  zbarví zem

že zaboříš své dlouhé, chtivé ruce

až do mých útrob, do mé duše

a drásat budeš na dně samém

Teprv když slzy se derou ze mě ven

když dech mi trhá hruď

a neodolatelná chuť

zakřičet ze všech sil na černý den

co přinesl mi žal, mě rdousí

teprve teď se rozplynul můj sen

co mi tak dlouho lhal

co po nocích si ve mně hlodal

a oči zakryl černým lnem

abych až ku propasti došel

abych si myslel, že vím, kdo jsem

abych už déle neodolal

a ke kroku odvahu našel

myslíc, že pod nohou mám tvrdou zem.

Kde hrdosti, ty pyšná, zmizela jsi

když schoulen v klubko ležím teď

a z hrdla dere se mi křik

a tělo bolestí se chvěje

a v hlavě myšlenek mám změť ?

Jen ďábel se mi tiše směje

spokojen s tím, jak záměr svůj

provedl s chutí jemu vlastní

Však ten je pro mne nikým

Teď raději bych tušit chtěl

co dál mě čeká

zda se mi cesta znovu zjasní

či tmavým prázdnem bych se potácet snad měl

Rád odpustil bych všechno všem

a prominul a všeho zla se zbavil

Však ale komu odpouštět ?!

Samému sobě, že zvolil jsem

cestu, co zvolit jsem si musel ?

Nebo snad člověku za to, co zažil

po tom, co narodil se

a dřív, než zemřel ?

Komu mám odpouštět

a co, když není viny ?

Tak tedy odpouštím ti, člověče, že jsi

a tím i sobě

odpouštím ti dříve, než-li zhynu

než zhynu žalem a bolest roztrhá mě.

V černém pak hrobě

vyměním smutek za těžkou, mokrou hlínu.