Cizí žena za zrcadlem

Zemřela, již nevrátí se víc                                                      
nezůstalo po ní skoro nic.
Jen vzpomínky jež se ztrácí,
jen bytost, která se bolestí kácí.

Jen to zrcadlo a pár fotek tvých,
jenž žloutnou zubem času v rukách mých.
Zrcadlo?
co mě to jen proboha napadlo
snést ho až z  půdy temné
ošetřovat ho tak jemně.

Co čekám že v něm zřím?
Snad tvůj obraz, já nevím.
Prach z něj stírám, leštím sklo
uvidím v něm jenom zlo?

Sedám před ním dnem i nocí
už mi není ku pomoci.
Snažím se vybavit tvou tvář,
vidět znovu tvých očí zář.

Vidím tě znovu, tak jako kdysi
a ty se mě s úsměvem ptáš " čí jsi " ?
Přeci tvoje maminko má,
tvá dcera jsem milovaná.

Jak moc chci tě maminko zpět,
nedá se to vyjádřit ani tisícem vět.
Byl to snad osud, mělo to tak být?
O dětských letech teď mohu jen snít.

co opustila si tento svět.
Bez rozloučení, bez boje
se zlomeným srdcem tak to je!

Zrcadlo se zahaluje bílou tmou
proč se mi ztrácíš? Chci jít za tebou!
Dáváš mi sbohem, už musíš jít
nemůžeš tu se mnou déle být.

V mlze mi tvá tvář stále mizí
brzy bude už jen cizí.
Cizí tvář té cizí ženy
nedočkám se žádné změny.

Vstávám zkroušeně z chladné země,
velký hněv je nyní ve mně.
Obracím jej na zrcadlo
a najednou mě tak popadlo
šílené běsnění, bolest a vztek.

Tříštím zrcadlo na střepy zla,
odpusť mi prosím maminko má.
Zničit ho musím dřív než mi dá
tu naději, že znovu se nemusím bát,
že se brzo vzbudíš a vše bude jako dřív
to se však nestane to už přeci víš.