Pierceova plavba V

Tenhle román se odehrává za vlády Karla II. v Anglii na moři mezi Anglií a Španělskem. Nemám jí ještě dokončenou a dokončím ji až za dlouho. :-)

Asi dva dny se zkoušel vyhýbat Elizabeth a když už ji zahlédl, urychleně vyhledal skrýš. Cítil se teď trapně a většinu času trávil v kajutě. Nechodil vůbec na společné večeře a vždy se na něco vymluvil. Časem ho to začalo štvát, a tak se rozhodl, že dneska půjde na společenský oběd, na který byla pozvána i Elizabeth.

U stolu seděla jenom lady Anna, která přišla stejně brzo jako Pierce. To mu tak ještě scházelo, ale už se necítil v její společnosti tak nervózní jako dřív. Zavzpomínal na tanec, který spolu předvedli.

“Pěkné poledne, přeji,” vrhl na Annu pohled a ta zamumlala něco podobného. Přisedl si ke stolu, ale nechtěl, aby bylo ticho, tak se začal snažit o rozhovor. “Co, že jste tady tak brzy?”

“Neměla jsem co dělat. Vy snad také ne?” Podívala s na Pierce, jakoby ho z něčeho podezírala.

“Mohla jste si všimnout, že většinu času trávím v mé kabině, takže jsem se rozhodl, že se projdu po lodi, ale když jste tu byla vy, zabrousil jsem k vám.”

“Jak milé,” zacukalo jí v koutkách. “Zřejmě uděláte pro mou přítomnost vše.” Pierce se usmál a řekl:

“Vy moc dobře víte, jaké je mezi námi napětí. Chtěl jsem být jen zdvořilý a nenechat dámu o samotě. Tak se to v mé zemi aspoň dělá.” Uhnul pohledem stranou, protože uviděl Elizabeth a rozbušilo se mu srdce.

“Já vaší zemi znám. Jezdím do ní pravidelně. Myslím, že i ve Španělsku jsou taková pravidla, což nepochybně budete určitě znát.” Pierce se ale nemohl soustředit na to, co Anna říká, protože se díval, jak se Elizabeth přibližuje k jejich stolu. Anna si toho okamžitě všimla, že jí nevěnuje pozornost a začala mu cosi mumlat, že by se měl držet etikety, když mluví s ženou. Nakonec ho ještě nazvala nezdvořilým oslem. To už bylo ale Pierceovi naštěstí jedno, protože kdyby ne, spustila by se určitě hádka. Zaryl oči do Elizabetiných, která právě promluvila:

“Příjemný den, hrabě Rodriguezi,” pozdravila ho suše a s rozvážným výrazem. Nezasmála se, asi byla uražená.

“Vám také,” zabručel Pierce. Nastalo ticho. Pierce se díval z Anny na Elizabeth a z Elizabeth na Annu. Obě se mírně mračili a sem tam Pierceovi věnovaly vražedný pohled. Teď se spolčili, pomyslel si. Obě dvě krásné dámy na lodi. Žádná jiná tak krásná nebyla. Žádná z pomocnic. Prostě žádná. Pierce za chvíli začal nervózně klepat do země, kousal se do rtu a ťukal do stolu. Elizabeth si povzdechla, podepřela si hlavu a zadívala se na modrou oblohu bez mraků. Stále se ozývaly Pierceovy synchronizované zvuky. Za nedlouho to Anně šlo na nervy a musela prolomit ticho. (Už to ani nezvalo nazvat tichem.)

“Mohl byste přestat s tím randálem?” Pierce propíchl Anniny oči a zmírnil frekvenci klepání. Hlasitě se nadechl a řekl:

“Chcete říct, že vám to vadí?” provokoval. Kupodivu ihned podrážděně zareagovala Elizabeth.

“Myslím si, hrabě, že je to nezdvořilé a nepříjemné a mně to docela vadí. Ocenila bych, kdybyste přestal. Promiňte mi tu opovážlivost, ale připadá mi směšné řešit takovéhle věci.” Pierce okamžitě přestal a byl překvapen, jak služka promluvila.

“Elizabeth,” na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. “kdybyste nebyla tak hezká, hned vás vyhodím od stolu za vaše chování.” Elizabeth se zastyděla a sklopila oči. Anna celou tuhle situaci mlčky sledovala.

Snad není pořád naštvaná kvůli tomu, že jsem jí nechtěně šlápl na nohu asi před dvěma dny..

“Dobře, Elizabeth. Nebudeme to už řešit. Sama si to přejete,” ukončil rozhovor Pierce.

Za chvíli se už začali scházet ostatní, důstojníci obou lodí, kapitáni, sluhové a ještě nějací další služebníci. Vedle hraběte si sedl Gabriel, což Pierceovi vyhovovalo.

“Pierci, obávám se, že nám nestačí všechny zásoby až do Worthingu, které zde máme,” promluvil při obědě Gabriel.

“Inu, jestli je to tak, budeme muset zastavit. Viděl bych to na Francii, Gabrieli. Co tomu říkáš?”

“Taky si myslím, že Francie by byla nejlepší, milorde. Zeptám se ještě Jeremyho. Typuji si, že už jsme dávno za Španělskem. Bylo by určitě nejlepší zastavit ve Francii.”

“Dobře. Já to po obědě zařídím.

Celý oběd se Pierce bavil jen s Gabrielem a všichni ostatní taky jen mezi sebou, takže nevybočoval z řady. Obou dam si nevšímal a dělal, že je nevidí. Po obědě zařídil u Jeremyho zastávku ve Francii. Po zbytek dne zůstal zavřený v kajutě a s nikým nemluvil. Šel brzo spát, protože neměl co dělat a taky brzo usnul.

V noci ho ale vzbudilo silné houpání lodě. V tu ránu vběhl do kajuty udýchaný Christian a rychle zadrmolil:

“Hrabě! Přepadli nás piráti!”

“Co? Cože? Jsou naplněná děla?” zděšeně se zeptal.

“Jistě, za chvíli budeme moct pálit. Kapitán to všechno zařídil,” vysvětloval Christian a odběhl pomáhat. Pierce na sebe rychle navlékl oblečení a popadl meč, který visel na zdi. V mžiku byl na palubě, kde pobíhalo část posádky. Bylo špatně vidět, protože se spustil déšť a hlavně špatně slyšet. Pirátská loď začala bombardovat Pierce’s ship a na Jeremyův rozkaz začala i Pierce’s ship pálit. Všichni zděšeně křičeli a schovávali se za každý možný předmět před děly. Tohle je opravdu nepovedená plavba. Nejdřív potápějící se Lady Sommer a teď tohle. Lodě se bombardovaly asi pět minut a potom piráti skočili do Pierceovy lodě. Pierce byl připraven šermovat, jenže najedenou zahlédl, jak z podpalubí potácivě vychází Anna. Co si to zase vymyslela? Neměla být náhodou schovaná v kabině?

“Anno, co tu proboha děláte? Chcete být mrtvá?” zakřičel. “Warwicku, zaveď ji zpátky do kajuty!” zařval na Warwicka, který se tu najednou objevil. Poslechl a násilím ji vedl do podpalubí. Kolem Pierce se objevili dva piráti, kteří napřáhli meče a namířili si to do něj. Pierce se ubránil a bil se hlava nehlava. Za chvíli byl vysílený, protože ho dlouho piráti nepřepadli a nebyl zvyklý takle tvrdě cvičit. Ale překonal se, protože když viděl ty jejich pirátské zuby, o to víc bojoval. Nechtěl, aby zůstali na živu takové nestvůry. Jednomu z nich pořezal ruku a ten se někam odpotácel. Zůstal tedy proti druhému, který byl zatraceně dobrý a nešel vůbec porazit. Meče řinčeli, až to zabolelo v uších. Pierce už byl tak vysílený, že nedával pozor a ten ohavný pirát mu poměrně hluboko říznul do nohy. Svalil se na zem a svíjel se bolestí. Pirát se napřáhl, že ho zabije, ale v tu ránu pirátovi někdo z Lady Sommer zabodl meče do zad. Zhroutil se mrtvý na zem. Pierce se narovnal a šel vstříc dalším pirátům, kteří obtěžovali ostatní. Jednoho už mohl zabít, ale na palubě se zase ocitla ta zatracená Anna! Tak ale teď už mi fakt pije krev! Až se z tohohle dostaneme, já jí dám! Tím se prakticky zachránil od smrti. Přiběhl k ní, popadl za loket a rychle s ní scházel do podpalubí.

“Vy jste tak pitomá, lady!” zalamentoval.

“Já chci taky bojovat. Chci taky zachraňovat!” bránila se a snažila se vyprostit z Pierceova sevření.

“Nebudete bojovat, sakra! Budete ve své kabině a hotovo a jestli se tu ještě objevíte, nepřejte si mě!” Jakmile vešli do její kabiny, surově ji hodil na postel. Anna začala protestovat a hystericky křičet, ale to už Pierce byl na nahoře. Mezi mrtvými na palubě nebyli jen piráti. Při boji zemřeli i někteří z Lady Sommer a Pierce’s ship. Ale piráti bohužel přibývali. Pierce bojoval, jak jen mohl. Naštěstí se doposud ani jeden z nich nedostal do podpalubí. Doufal, že Anna neudělá nějakou blbost. Piráti byli neskutečně vytrvalí a ne a ne je porazit. Jen posádka byla unavená a vysílená. Umírali lidé a to se nikomu nelíbilo. Pierceovi se podařilo zabít ještě další dva piráty a konečně se zdálo, že ubývají a konečně taky má nějakou motivaci, i když byl slabý. Sebral všechnu zbývající sílu, co měl a bil se dál. Nejeden pirát ho řízl do levé ruky, takže byl zase oslaben. Další mu poranil druhou nohu a třetí ho švihnul do břicha. Stihl ho ještě zabít, ale potom spadl na zem a upadl do bezvědomí.

Netrvalo to dlouho, než se probral. Byla to jenom chvíle. Hluk ustával a už ani tak nepršelo. Zaslechl ženský hlas a rychle a potácivě se zvedl na nohy.

“Tady jste, lorde,” přiběhl k němu Gabriel. Všichni jsme vás hledali.

“Kdo to křičí, Gabrieli?” zeptal se ho.

“Unesli lady Annu. Pokoušeli jsme se ji zachránit, ale dostali ji,” posmutněl.

“Ach ne!” zakřičel Pierce. Najednou jeden z těch pirátů promluvil:

“Jestli nám nedáte zlato, drahý kamení a všechny prachy, co máte, půjde tahle mladá dáma s náma!” Pierce nesnášel vydíraní, ale kdo by ho taky měl rád…

“Ale my nic nemáme!” řekl Pierce. “Přísahám. Pusťte ji! Nechte ji volnou a vemte si mě!” obětoval se hrabě.

“Ne! My chceme ji. Tak dáte nám to, nebo snad budem čekat do zítřka?” ptal se.

“Já mluvím pravdu. Nechte ji být! Vezměte si mě, sakra!” nenechal se Pierce.

“My ji necháme bejt a ty nám ještě upláchneš, chytrolíne. Tak to teda ne. Měls na výběr, troubo. Mizíme. Sbohem!” Pirát hodil Annu ostatním pirátům, a přikázal: “Tak jedem, chátro!”

Pierce začal nadávat, ale už to nemělo smysl. Pirátská loď zmizela za obzorem.

Zatracená Anna! Kdyby aspoň dělala to, co jí nařídil. Je šlechtična. Je urozeného rodu. A teď je pryč. Měl sice na výběr mezi penězi a únosem, peněz měli málo, ale jak by se potom uživili po zbytek plavby? Sakra! Měli jim dát aspoň něco. Třeba by Annu nechali. Může za to on sám! Byla to jeho chyba. Přeci jen nějaké peníze měli…ale kdyby z té kajuty nevylezla! Kdyby ji napomenul důrazněji…kdyby ji někdo hlídal… Měl to všechno lépe zařídit. Možná kdyby nebyl denně zavřený ve své kabině, nemuselo by se to stát, avšak v tom případě, nemusel-li by se vyhýbat Elizabeth. Vyhýbal se jí, ale proto, že jí nechtěně při tanci dupl na nohu. Ano! Může za to Elizabeth! Může za to, že unesli Annu! Takle se to ale zase nedá říct. Pierci, vzpamatuj se! našeptával mu vnitřní hlas. Co do toho taháš Elizabeth? Jak by za to mohla?! No přeci tak, že jí šlápl na nohu. Ale proč? Pierce tančit přece umí! To ona se mu tam připletla. Cítil by se trapně v její společnosti. Musel být každý den zavřený. A kvůli tomu byla unesena Anna? Ano! Kvůli tomuhle! Kdyby se neschovával, mohl si dřív všimnout, co se děje a zajistit ji bezpečí. Takle byla beze stráže, lehce unikla a kvůli tomu ji ten ohavný pirát unesl! Neber to tak, Pierci! Neměl by to tak brát, to je pravda. Může za to on a měl by urychleně začít něco dělat. Kam s ní ale plují? Určitě počítal se zastávkou ve Francii, to každopádně a loď už toho moc nevydrží, protože na ni stříleli.

Rozhodně se teď musí uklidit celá loď. Asi to bude hodně dlouho trvat, než to všechno dají do pořádku. Zarmoutili ho hlavně ti mrtví lidé, kteří teď leželi nehybně na palubě. Kapitán už všem rozdal rozkazy, co mají dělat a Pierce s ním začal řešit stávající situaci.

“Ženy do kajuty!” zahřměl hrabě. Uviděl Elizabeth, jak sklesle a vyčerpaně sedí na zemi. “Slečno Eliz!” přiběhl k ní a pomáhal ji vstát na nohy. Byla poškrábaná od mečů, které i zasáhli. Dokulhal s ní do její kabiny a opatrně ji posadil na židli.

“Doktorka ošetřuje ostatní a myslím si, že hned tak nepřijde, takže budete muset počkat.” Sedl si naproti ní a vážně si ji prohlížel. “Piráti jsou neúprosní a bez milosti dělají cokoliv. Je to velké neštěstí. Já jsem vůbec nečekal, že by se tohle mělo stát, Elizabeth,” zdůrazňoval její jméno, protože stále nic neřekla. “Víte, vy jste krásná žena a máte štěstí, že neunesli vás, ale bohužel Anna, také krásná žena, se jim hodila víc. Unesli urozenou a důležitou ženu a to je velmi velká ztráta. Určitě musíte být zdrcená, že mají zrovna ji, vaši paní.”

Na chvíli se odmlčel. Elizabeth nic neříkala a zarytě se dívala do země.

“Nebojte se. Lékařka by tu měla být za chvíli, protože chodí postupně od kabiny ke kabině a k téhle by měla dorazit do pěti minut,” každou chvíli čekal, že něco řekne, ale nic nepřicházelo. Ani se nepohnula. “Podívejte se, Elizabeth, já vím, že vám není do smíchu, ale ani mně ne. Chtěl bych vědět, co přesně s vámi je, jak jste zraněná. Promluvte se mnou.” Odmlčel se.

“Oni,” řekla tiše. Pierce čekal, co řekne a nemohl se dočkat odpovědi.

“Ten pirát mě,” nedořekla a rozplakala se.

“Elizabeth, no tak, řekněte to,” naléhal a položil své ruce na její.

“On mě znásilnil,” hlesla a vzlykla.

“Proboha! Jak jen mohl! Šmejd jeden! Až ho potkám, roztrhnu ho,” zuřil Pierce. Zvedl se ze židle a divoce pobíhal po pokoji. Chodil sem a tam a klel.

Za chvíli se uklidnil a zmírnil hlas. “Dojdu hned pro doktorku, aby vás ošetřila a pak vás nechám o samotě, budete-li si přát.”

Práskl dveřmi a rychle doběhl pro Lizzy. Všechno jí vysvětlil a poslal k Elizabeth.

Loď byla v ohroženém stavu a všichni se obávali, že se potopí dřív, než dojedou do Francie. Snažili se ji co nejrychleji dát do pořádku. Paluba se hemžila lidmi, kteří spravovali loď. Kapitán rozdával rozkazy a všichni je bez odmlouvání plnili. Pierce se rozhodl, že si musí dát pauzu. Už byl maximálně vyčerpaný a trochu spánku by mu neuškodilo.

Jakmile zavřel za sebou dveře své čerstvě uklizené kabiny a samým vyčerpáním padl na postel, ozvalo se klepání a do kabiny vrazil udýchaný Gabriel. Pierce se napřímil a čekal, co se mu chystá říct.

“Přišel jsem vám sdělit takovou teorii, jestli dovolíte.” Hrabě pokynul hlavou, že souhlasí a vyslechl si, s čím jeho sluha přišel. “Všiml jste si, co měla ta pirátská loď napsané na zádi?”

Pierce chvíli váhal, ale nic takového si nevybavoval.

“Ne. Copak to s námi nějak souvisí?” naléhal.

“Já myslím, že ano, lorde. Když nám jejich koráb mizel z dohledu, všiml jsem si, že vzadu stojí napsáno ,Plymouth‘. To je přece přístav v jižní Anglii. My tam sice nejedeme, ale určitě ho mineme. Víte, já mám takový pocit, že oni tam jedou a mají v úmyslu udělat něco s Annou.”

Pierce přemýšlel, co by to mohlo znamenat. “Gabrieli, já nevím, jestli to, co říkáš, je pravda, ale myslíš si, že by byli piráti tak hloupí a prozradili by, kam jedou? Mně se to nějak nezdá. Třeba je to nějaký blaf a jedou na opačný konec světa… Řekni mi ještě, ten nápis byl snadně čitelný, jak velký a kde byl umístěn? Abych měl představu.”

“Mám dojem, že mohl být takový zlatavý, roztříštěný, menší, obtížně rozpoznatelný,” tápal v paměti sluha.

“Dobře,” bral na vědomí Pierce. “zatím můžeš jít. Každopádně do Plymouthu se můžeme podívat a obhlédnout to tam. Nejdřív je ale nutné zajet do Francie, nabrat jídlo a především opravit loď. Jestli budou mít nějakou na prodej, i to by bylo možné.”

Když Gabriel odešel, konečně si šel Pierce zdřímnout a doufal, že ho niko nevyruší. Bylo taky na čase, protože bylo asi pět hodin ráno.

Spal asi do jedenácti hodin. V malém okénku bylo vidět slunce. Byla obloha bez mraků. Hrabě cítil slabé houpání lodě. Ospale se oblékl. Zavolal Gabriela, aby mu přinesl pozdní snídani a pozval ho i na kus řeči.

“Co je nového?” otázal se svého sluhy a zakousl se do čerstvé ryby. “A posaď se.”

“Děkuji. Ano, nesu nějaké novinky. Jeremy mi sdělil, že se nám daří plout směrem k Francii. Máme ale proděravěné asi tři plachty, takže pojedeme, než jsme si představovali. Potom v nejspodnějším patře podpalubí je díra a natekla tam v noci voda…”

Pierceovi zaskočilo sousto, potom se hlasitě rozkašlal a snažil se něco namítnout, ale Gabriel se znovu chytil slova a uklidnil ho.

“Ale nebojte se, lorde. Do lodi už dávno neteče. Posádka vodu vylila a schopný Warwick díru spravil tím, že na ni přitloukl dvě nebo tři dřeva. Musím vám říct, že jsme vyvázli dost dobře. Měli jsme obrovské štěstí. Vždyť se vlastně prakticky nic nestalo.”

“Jak nestalo?!” vylétl ze židle Pierce. Uchopil Gabriela za šaty a přimáčkl ho ke stěně. “Chceš říct, že je v pořádku, že ten ohavný, hnusný, špinavý pirát unesl lady Annu? To je podle tebe v pořádku? To se vůbec nemělo stát. Všechno je špatně! Mám ji teď na svědomí!”

Gabriel sledoval Pierceovy rozezlené oči a snažil se hluboce dýchat a být v klidu.

“Odpovězte mi,” vyštěkl na něj znovu.

“Ale samozřejmě, že to není v pořádku. Snad si nemyslíte, že jsem rád za její únos. Já se vám jen snažím říct, že jsme dopadli nejlépe, jak jsme mohli. Ovšem mimo lady Annu.” Sluha si dal záležet na vyslovení slova mimo. Potom Pierce povolil sevření. Chvíli se na Gabriela díval a nakonec ho pustil. Bylo zjevně vidět, že se sluhovi ulevilo.

“Kdybyste potřeboval, milorde, jsem k vašim službám na tomto patře.”

“Počkej, Gabrieli,” zarazil ho jeho pán. “Jak je na tom Elizabeth?”

Gabriela zarazil Pierceův tak náhlý zájem o komornou lady Anny. Počkal, až se zase hrabě usadil ke stolu a začal jíst.

“Já o ní nic nevím. Mně nepřipadala nějak zraněná. Nebo vy snad máte takový pocit?”

“To je v pořádku,” řekl hned Pierce. Otřel si ústa hedvábným ubrouskem. Zapil rybu červeným vínem z roku 1666. “Nestarej se o ní. Nebo spíš já si ji nechám na starost. Jednoduše si jí nevšímej. A teď můžeš jít.”

Pierce se rozhodl, že půjde navštívit Elizabeth, až se role sluhy ujme Christian. Trvalo to minimálně hodinu. Do té doby myslel na události, které se během této plavby udály. Měl za sebou dvě velká dobrodružství. Zachránil Lady Sommer a teď pirátské přepadení. Tohle se mu za ta léta, co jezdí z Anglie do Španělska a ze Španělska do Anglie, nestalo. Byla to nejhorší plavba v jeho životě. Nic horšího se snad stát nemohlo. Ale co není, může být. Radši odvedl myšlenky někam jinam.

Zdálo se, že se sluhové vyměnili. Měl nalepené ucho na dveřích a počkal si, než se ztišil hluk. Vypadalo to, že si Christian odskočil. Nelenil a vyrazil za Elizabeth. Na chodbě opravdu nikdo nebyl. Přišel tedy k její kabině a chvíli se rozmýšlel. Co když ještě spí? Nesmysl, je poledne a navíc třeba ani spát nemohla, když je zraněná. Zaklepal tedy na dveře a čekal na vyzvání. Potom se ozval její hlas a mohl vstoupit.

“Smím tu být?” otázal se nesměle. Elizabeth seděla u malého okénka, nohu položenou na stoličce, a dívala se z něj ven. Zřejmě přemýšlela. Dlouho nic neříkala a Pierce se za chvíli obával, jestli ho slyšela. Odkašlal si a chystal se větu říct znovu, ale Elizabeth se náhle otočila a promluvila.

“Promiňte, milorde. Sedněte si naproti mně na židli.”

Pierce pomalu a mlčky přešel k Elizabeth a usadil se. Nevypadala zrovna moc povídavě. Nedokázal z jejích očí posoudit, co si myslí.

“Eliz… jak se cítíte?” ozval se do ticha. Chvíli mlčela, ale nakonec se ozvala i ona-

“Noha bolí, ale je to lepší. Lizzy je šikovná lékařka.”

Vypadala velmi nešťastně a smutně. Komu by ale taky bylo do smíchu po znásilnění a přepadu piráty. Neustále se dívala z okna a sledovala od slunce nastříbřené moře, které teď bylo klidné a bez vln. Zřejmě ji to uklidňovalo. Musí být zdrcená, Pierce ovšem taky. On má víc práce, musí se starat o plavbu a kontrolovat situaci na lodi.

“Nechcete jít na palubu, když je venku tak hezky? Určitě by vám to prospělo. Zrovna tam mám namířeno,” navrhl hrabě.

Chvíli mlčela, ale nakonec promluvila.

“Možná máte pravdu. Půjdu s vámi.”

Pomohl jí vstát, potom jí přidržel dveře a konečně opustili tmavou místnost. Po těžkém výstupu po schodech se ocitli na palubě. Podzimní slunce, které v těchto dnech bylo docela silné, pálilo i dnes. Celá posádka toto počasí uvítala, nikomu by se určitě nelíbilo, kdyby pršelo a mnozí by měli sklony k depresi.

Na Pierceovo přikázání přinesl Stephen Elizabeth lehátko. Hrabě se opřel o bok lodě a zadíval se pod sebe na moře a komorná lady Anny se pohodlně položila na lehátko.

“Vy jste tak laskavý, že se mnou trávíte čas,” řekla Elizabeth. “Jsem teď příliš osamocená. Nemám se s kým bavit a s kým trávit čas. Kdyby tady tak byla lady Anna…”

“Ano, ubohá Anna,” souhlasil Pierce a otočil se na Elizabeth. “Měl jsme ji víc hlídat. A možná měla zůstat v té zatracené KABINĚ!” Pierce náhle nebezpečně zesílil hlas na posledním slově. “KDYŽ JSEM JI VIDĚL, JAK VYLEZLA NA PALUBU, měl jsem chuť vraždit!”

Všichni se otočili, přestali mluvit a zůstali stát s otevřenými ústy. Do ticha se ozvala Elizabeth.

“Promiňte, milorde, nechtěla jsem vás rozčílit.”

Ale usmívající Pierce s pokrčenými rameny řekl naprosto klidným hlasem, jakoby se nic nestalo:

“Eheh, kdo je rozčílený? Jen si povídáme.”

Všichni na palubě si vyměnili pohledy a pokračovali ve své práci.
“Nějak se vám rychle mění nálady,” zkonstatovala služka.

“Ale cholerik nejsem,” ujistil ji hrabě.

“Promiňte mi tu opovážlivost, ale musím říct, že byste se určitě hodil k lady Anně,” řekla a doufala, že volila správná slova. Pierce se docela zarazil, ale snažil se zachovat klid. Málem by vybouchl znovu. Annina služka by si toho určitě všimla a to by byl nerad.

Když to vypadalo, že to Pierce moc nerozhodilo, což nebyla ani tak pravda, Elizabeth pokračovala dál.

“Moje paní je taková temperamentní, ale i zbrklá.. Potřebovala by někoho, kdo by ji občas zkrotil. Jistě jste si všiml, že je to neobyčejně krásná žena. Vždycky jsem obdivovala její dlouhé blond vlasy, které měla až po pás. Byla takle krásná snad od svých čtrnácti let. Jsem její komorná od narození a viděla jsem tu změnu, tu změnu, jak se z ní vyklubala krásná labuť.”

Pierce se celou tu dobu díval na Elizabeth a sledoval, jak se rozplývá. Ona se dívala někam do dálky na obzor a pořád se usmívala, tolik ji vychvalovala, až to Pierce začalo štvát. Nechápal, jak tohle všechno může o Anně říct. Možná krásná byla, ale nenáviděl, jak se chovala. Připadalo mu občas, že se chová jako nevychovaný dvanáctiletý drzý spratek. Pak si uvědomil, že by si tohle o ní myslet neměl, když ji unesli piráti, a ona je teď určitě bezmocná a týraná.

Její služka mluvila snad pět minut, ale Pierce to už unavovalo. Dávno věděl, že je Anna urozená a hezká. Tohle mu nikdo opakovat nemusel.

“To stačí, Elizabeth. Už jste mi o lady Anně pověděla až přespříliš.” Služka se najednou zarazila, trhla hlavou a zadívala se na hraběte. “Měla Anna hodně nápadníků?” zeptal se jí.

“Ovšemže!” ihned zareagovala. “Každou chvíli k nám někdo chodil na návštěvu za účelem sňatku, ale milady nikdy nenašla toho pravého. Měl byste vidět, kdo všechno u nás byl. Od krále, hrabat a vévodů až k těm nejchudším lordům, jednoduše od Istanbulu po Virginii. Ale Anna si nevybrala, to jsem v životě nemohla pochopit. Rozumíte tomu, lorde? A to ještě nabízeli takové jmění, které si nedokážete představit.”

“Já tomu rozumím,” přerušil ji Pierce. Elizabeth se na něj podívala nevěřícným pohledem a žádala vysvětlení. “je to zcela jednoduché. Já mám totiž takový dojem, že lady Anna se neumí chovat na veřejnosti. Za tu krátkou dobu, co jsem ji tady na lodi poznal, chrlila samé nemístné žerty. Měla byste vidět, s čím na mě přišla, když jsem se ji snažil zachránit z potápějící Lady Sommer. Protestovala, že nechce, abych ji nosil na zádech, když to bylo nutné. Očividně bylo jasné, že by se utopila, kdybych ji nezachránil. Když jsem ji konečně dostal na Pierce’s ship, vychrlila na mě neuvěřitelné množství nadávek, což bylo velmi nemístné, a potom mě nazvala bastardem. A to ji znám velice krátkou dobu. Chtěl bych vidět, kam by to došlo, kdyby tu s námi byla. Tím samozřejmě neříkám, že jsem šťastný za její únos. Ovšemže je mi to velice líto a byl bych rád, kdyby ji neunesli.

No nemyslíte, že je to trochu opovážlivé? Snad už vám došlo, proč si nevybrala. Zřejmě se s každým pohádala, jak má ve zvyku. Prakticky to ani nebylo tak, že by si nevybrala ona, ale mám dojem, že ten nešťastník, který za ní přijel, s ní promluvil pár vět a hned se zase otočil zpět. Anna to pak zřejmě svedla na něj.”

Po Pierceově řeči neřekla Elizabeth ani slovo. Jen mlčela a prohlížela si ho od hlavy k patě. Nebylo poznat, co si myslí. Ale za chvíli zaťala pěsti a snažila se ovládat. Ona byla pouhá služka a nesměla se hádat s urozenými lidmi. Teď bylo jasné, že by chtěla Pierce shodit do moře, nebo mu přinejmenším vynadat. Jenže Elizabeth nebyla jako Anna. Uměla se ovládat.

Potom promluvila:

“Lorde Rodriguezi, já sloužím lady Anně již jednadvacet let a myslím, že ji znám mnohem lépe než vy. Vím, jaká je.”

Možná to byla pravda, ale Pierceovi se to ani za mák nezamlouvalo. Pro něj bude Anna vždycky nevychovaná. Sklonil se k Elizabeth a sotva slyšitelně jí zašeptal.

“Já si myslím své. Mě nepřesvědčíte.”

Poté se odebral a zmizel ji z dohledu. Elizabeth jen pokrčila rameny, pohodlně se uvelebila a zavřela oči, aby mohla pokojně relaxovat.

---