Setkání se Smrtí

,,Neblázni, přece tě nenecháme jít teď v noci samotného domů, když už metro nejezdí,“ řekla mi rozhodně.

,,Přeci se nebudete obtěžovat. Noční tramvaj mi stále jezdí a místo svezení autobusem si vyšlápnu ten kopec pěšky. Trocha pohybu mi jenom prospěje a až si lehnu do postele, usnu jako batole,“ namítal jsem, nicméně jsem už předem věděl, že tohle je boj, kterému podlehnu.

,,Žádné diskuze. Stejně jedeme tvým směrem,“ rozkázala, chytla mě za ruku a odtáhla ven k zelené Felicii, která stála před jejím domem. Připadal jsem si jako zvíře, kterému slíbili hromadu šrotu, když dobrovolně půjde strčit hlavu na špalek. Než jsem si to vůbec uvědomil, seděl jsem na zadním sedadle, ona na místě spolujezdce, a její dvacetiletý bratr startoval onen plechový kolos.

Seděl jsem a nechal si panoráma noční Prahy ubíhat za oknem. Rádio vyhrávalo nějaký nejnovější hit a je se celý spokojeně ponořil do pohodlí polstrovaného sedadla. Nechával jsem kolébat jízdou, ignoroval jsem melodii táhnoucí se z rádia, oči se mi klížily a já začínal ztrácet pojem o světě. Byl jsem sladce ospalý, jak mi několikrát sama se smíchem řekla. Přestal jsem si všímat okolí, které se mi rozlilo ve změť barevných pruhů. Snad jsem jen klimbal, nebo jsem snad i dokonce usnul, to sám dobře nevím, ale ze sladkého snění mě vytrhlo skřípění brzd, prudký smyk a poté ohromná rána, která splynula se zvukem drtícího se plechu.

Ležel jsem na zádech. Všude bylo ticho a pouze vítr mi rozcuchával mé vlasy. Opatrně jsem otevřel oči a zahleděl se na šedou oblohu, která byla nade mnou. Celá obloha měla tak jednolitou šedou barvu, že to vypadalo, jako by se Stvořiteli pomíchala jeho nebeská paleta barev a místo azurově modré oblohy jí vymaloval šedě. Opatrně jsem zvedl svůj trup a zahleděl se do měsíční krajiny. Přede mnou se táhl pás stromů, které byly bez větví a jejich zčernalé kmeny trčely vysoko do výše, jako starodávné sloupy dávno pobouraných antických staveb, které ukazují hrozivě ukazovákem do nebe, jako poslední odplatu. Pustá zem, proměněná na mazlavé hnědé bahno, bez jakékoli zeleně, a dusivý šedý dým, který se valil ze strany na stranu odnikud nikam a ony stromy. V první chvíli mě napadlo, že jsem v samotném pekle. Nebyl jsem daleko od pravdy. Postavil jsem se a oprášil si šaty a opět se zahleděl do oné pusté aleje. Byl to smutný pohled.

,,Tak si se konečně probral,“ ozvalo se za mnou. Poplašeně jsem s sebou trhl a zprudka jsme se ohlédl. Snad i kdyby vedle mě vybuchl granát, otočil bych se byl pomaleji a hlavně ne tak poplašeně. Necelé dva kroky za mnou stála mladá žena, oblečená do černých přiléhavých saténových šatů. Její rusé, hedvábné a krátce střižené vlasy sahající jí po ramena jí volně vlály ve větru. Ramena měla pěkná, avšak lehce zaoblená, ruce štíhlé, velmi dlouhé a jemné. Její obličej byl nádherný, kulatý a s rudě namalovanými rty vypadala překrásně. Avšak její oči, její velké zelené oči propůjčovali jejímu výrazu téměř vášnivou sílu. Vypadá velice pěkně, napadlo mě, ale i přesto jsem dostal strach. Má-li člověk v duši světlo, vyzařuje z něj krása. Vyzařuje-li z člověka krása, vládne v jeho domě harmonie. Vládne-li v domě harmonie, panuje řád v národě. Panuje-li řád v národě, je mír na celém světě, vzpomněl jsme si, ale zároveň mě napadlo, že z tato žena, ač je krásná, nemá v duši světla ani za mák.

,,Kdo jsi a kde to jsem?“ zeptal jsem se poněkud podrážděně,  nezdvořile.

,,Kde jsi? V mém království. A kdo já jsem? Já jsem ta, která je silnější než všechny kouzla života. Já jsem jistotou vás všech. Já jsem ta, která se posmívá všem vašim starostem. Já jsem ta, které mi všichni jednou zaplatíte svůj dluh. Já jsem vaší jedinou spravedlností. Já jsem ta, ke které se neodvratně blížíte každým krokem. Já jsem tím, co je z vašeho života to poslední,“ dodala tajemně.

,,Smrt? Ty jsi Smrt?“ ptal jsem se jí hloupě, jako malé dítko.

,,Ano. Já jsem ta nejdůležitější a zároveň ta, bez které by neexistoval život, neboť může být začátek bez konce?“

,,Copak ty si opravdu myslíš, že jsi ta nejdůležitější na širém světě?“ vzchopil jsem se.

,,A proč by ne. Dokážu odebrat muže od ženy v době kdy jsou nejšťastnější. Během chvíle zničím veškerou lásku mezi dvěma mladými lidmi. Dokážu zpustošit krajinu a s ní vše živé. Přivádím na zem choroby a neštěstí. Jsem konec života, nebo chceš-li životem konce. Bez mě nic neskončí, ale také nic nezačne,“ vysmívala se mi.

,,Ale lidé tě nenávidí, bojí se tě a naháníš-li mnohým strach, a když naháníš mnoha lidem strach měla by ses mít před mnohými na pozoru,“ zmohl jsem se na poněkud útočnou řeč a vzpomněl jsem si na slova jednoho žida, který přežil nacistické běsnění, která praví že i myš zahnaná do kouta se zvedne a v tváří tvář Smrti bude bojovat. Jestli jsem měl umřít, tak s hrdostí.

,,Lidé se bojí smrti, jako se děti bojí jít do tmy; a právě jako přirozený strach dětí vzrostl všelijakými pověstmi, tak vzrostl i ten druhý. Lidé nenávidí smrt neprávem, je to nejjistější obrana proti mnoha nemocem a svízelím. Tomu přeci nemůžeš odporovat,“ řekla s tak bezelstným úsměvem, jakým mě naprosto odzbrojila. Polil mě studený pot. Žaludek se mi začal pevně stahovat nervozitou.

,,Ale můžu ti vzdorovat. Podle mě je i ten nejhorší život stále lepší, než-li ta nejkrásnější a nejjemnější smrt,“ vyštěkl jsem ostrým a pevným hlasem, který se na malou chvíli s největší silou uklidnil. Kdybych měl, už bych to byl takhle pevně a rozhodně neřekl v tu chvíli.

,,To si budu pamatovat a vzpomenu si s tím na tebe až přijde tvůj čas,“ řekla mi.

,,Copak ty mě nechceš zabít?“ otázal jsem se jí překvapeně, protože jsem celou dobu myslel, že můj čas už nadešel. Ohromný tlak, který mě dusil na krku polevil, zmizel jako tma před svitem svíce.

,,Ne. Mám spadeno na někoho úplně jiného,“ řekla se smíchem, pokynula pravicí a jakoby kouzlem se rozhrnul závoj dýmu, kde na chladném šedém kameni ležela ona.

,,Ne. Tu ne!“ vyjekl jsem zoufale, načež ona se jen usmála.

,,Co po mně vlastně chceš???“ ptal jsem se jí zoufale. Pocit, kdy jsem se na malý okamžik cítil opět klidný a vyrovnaný, polevil a vystřídal ho jiný pocit, pocit strachu, ale nikoli o sebe, ale o ní.

,,Chci si s tebou hrát,“ odpověděla mi s ledovým klidem. ,,Nechceš-li ji ztratit, jistě přistoupíš na moje podmínky.“

,,Kdo nemá jediného přítele, toho život nestojí za to, aby byl žit,“ odpověděl jsem ji.

,,Pchá,“ vysmála se mým slovům, ale já se nenechal vyvést z míry.

,,Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to. Ty jsi potvora,“ řekl jsem jí s nechutí.

,,Nazývej si mě jak chceš, ale to nic nemění na tvojí situaci, kdy od tebe chci, abys mi přinesl z tohoto bludiště,“ a kývla rukou směrem do aleje, kde nyní bylo pole protkáno pavučinami zákopů, jako bych byl kdesi ve Francii u Sommy v době první světové války, ,, nádobu, té nejcennější tekutiny do té doby, než se přesype písek v těchto přesýpacích hodinách,“

,,Krve?“ zeptal jsem se nejistě.

,,Ano. Krev. Odkaz prapředků z dob kdy byli mladí. Ona žhavá tekutina života. Správně. Je to krev,“ řekla a zpoza svých zad vytáhla přesýpací hodiny z černého ebenového dřeva, naplněné šedým prachem. Ani nečekala na mojí reakci a přetočila hodiny vzhůru nohama. ,,Čas ti běží,“ okomentovala svůj akt a dále mě sledovala. Já na nic nečekal a vrhl jsem se bezhlavě do dna zákopů. Naprosto jsem ztratil pojem o čase. Běhal jsem tam, v onom bludišti a snažil se najít cestu na jeho druhý konec.

,,Půlka ti právě uplynula,“ hlásila mi Smrt s úsměvem na tváři a já se snažil nenechat se vyvést z míry. A právě tehdy, jakoby mi bůh dal vnuknutí. Zamířil jsem přímo za nosem a za pár okamžiků jsem stál před lahví plnou tmavorudé tekutiny. Se zoufalstvím v očích jsem se vší vervou vrhl zpět. Můj mozek pracoval na plné obrátky. S automatickou přesností jsem se vracel zpátky. Musel jsem to stihnout, musel jsem to stihnou, když najednou ... ,,Co je tohle? To tady předtím nebylo!!!“ zakvílel jsem zoufale a hleděl na zasypanou cestu o které jsem si byl jistý, že ji tady Smrt přidělala, když viděla, že mám vítězství na dosah.

,,Ale byla,“ snažila se mě přesvědčit, ale nevěřil jsem jí ani slovo. Netušil jsem kudy se vydat, proto jsem použil pravidlo levé stěny, tedy pravidlo, že držím stále levé strany a podle zákonů geometrie a logiky mě samo bludiště vyžene ven. Tělo pracovalo jako stroj, rychle, zběsile, bez sebemenší přestávky a odpočinku. Čas nemilosrdně ubíhal a já se pomalu blížil ke konci, když jsem najednou ztratil kousek od cíle vše, co jsem měl tak nadosah. Moje tělo se jako rozjetá lokomotiva, masa hrnoucího se železa, valilo v posledních vteřinách k cíli. Hlavou mi běhala pouze dvě slova – stihnu to, stihnu to, stihnu to. Vítězství jsem měl nadosah, když mě potkala náhoda, nebo snad úmysl, kdo ví. Tři kroky před Smrtí jsem zakopl a celou vahou těla jsem dopadl na láhev, kterou jsem měl pevně přitisknutou k hrudi. Láhev pod váhou mého těla chvíli vzdorovala, ale poté mi jako mýdlová bublina praskla ve dlaních a ona červená tekutina se rozlila po země. Prohrál jsem. Ruce jsem měl pořezané a nerozeznával jsem co je má krev a co je krev toho druhého nešťastníka. V očích jsme měl slzy beznaděje.

,,Jsi odporná mrcha,“ urážel jsem jí ve snaze uchovat si trochu důstojnosti a ona se na má slova pouze usmívala.

,,Být tebou, vážila bych slov. Ještě jsi neprohrál. Můžeš ještě vše získat. Stačí pouze jedna malá, bezvýznamná věc,“ řekla tajemně a její tvář zvážněla.Vzala mě nesměla za ruku a já trnul hrůzou nad tím, co udělá dále. Smrt ke mně postoupila o krok a její špičatá ňadra se mě dotkla. Byl jsem nervózní nad tím co udělá. Její tvář se pomalu blížila k té mojí, její oči se ještě hlouběji ponořily očí mých, které těkaly neklidně z jejích rtů na její ňadra. Byla tak chladná.

,,Ne, ne, ne a ještě jednou ne!“ vykřikl jsem znenadání a vyrval se ze spárů Smrti, kterou jsem svým chováním, jakoby byla již zvyklá, vůbec nevyvedl z míry. Napřímila se, pravou ruku si opřela o bok a opět s tím svým ledovým klidem mi řekla :,,Odmítáš mě hrdino? Ty mě můžeš odmítnout, ale věz, že záleží na mně, jestli tvoje odmítnutí přijmu nebo ne. A budu-li chtít hrdino, ani statečnost ti nepomůže,“ mluvila ke mně opět oním povýšeným hlasem.

,,Statečnost je největší obavou smrti. A stejně ji nikdy neobměkčí,“ řekl jsem tiše s tím, že souhlasím. I když bych udělal cokoli, abych stál proti ní, věděl jsem, že nyní mluví pravdu.

,,Hahahaha,“ vysmála se mi. ,,Pamatuj, že Smrt nemá smysl pro legraci.“

Po jejích se ke mně začala přibližovat a špulit rty. Chtěla mi dát polibek. Smrtící polibek plný chladu, nenávisti, bolesti a utrpení a já před ní poplašeně couval. Ušel jsem sotva tři kroky, když jsem zakopl o vystouplý kořen, který trčel ze země. Přesně o ten, o který jsem zakopl prve. Svalil jsem se jak široký tak dlouhý na zem. Hlavou jsem spadl na něco tvrdého, snad na ostrou hranu kamene. Měl jsem pocit, že se mi bolestí rozskočí. A Smrt? Ta tam stála vysmívala se mi. To bylo to poslední co jsem si pamatoval.

Probral jsem se v temné místnosti. Nosními dírkami mi vedly sondy do žaludku a nade mnou se ozývalo pravidelné pípání mého kardiografu. Nebylo pochyb, že ležím na nemocničním lůžku.

,,Sestro? Sestro! Sestro!“ zavolal jsem zprvu nesměle, ale když nikdo stále nepřicházel zavřel jsem oči a opět upadl do spánku.

Vzbudil jsem se až za bílého odpoledne. První co jsem uviděl byla jakási sestřička s dlouhými vlasy, které se jí na slunci leskly jako jantar. Její bleděmodré oči se na mě unaveně, snad starostlivě, dívaly.

,,Jak je vám,“ zeptala se, ale nedočkala se odpovědi.

,,Slunce,“ řekl jsem znenadání a otočil hlavu k oknu. Venku, za nemocniční budovou svítil v plné své kráse onen zlatý kotouč, nám známý jako slunce. Ještě nikdy jsme si neuvědomil jak je krásné. ,,Jak je jí?“ zeptal jsem se znenadání, plný obav o její život. Sestřička, která si uvědomila, že jsem plně při vědomí a neblouzním se na mě mile usmála a řekla: ,,Ta slečna? Tak ta je v pořádku. Má pouze zlomenou pravou ruku, ale o vás jsme měli velké starosti. Mysleli jsme, že nás chcete opustit. Jsem ráda, že vás nyní vidím plného síly,“ řekla a mě spadl kámen ze srdce. Najednou mě zaplavila vlna ohromného štěstí. Rozesmál jsem se na celý pokoj bezstarostně jako malé dítě. Snad nikdy jsem se takhle upřímně nesmál. Výhoda štěstí oproti neštěstí je také v tom, že štěstí se nemusí druhým dokazovat, napadlo mě.

Později jsem se dozvěděl, že náš vůz měl srážku s jedním nezodpovědným mladistvým, který řídil ze své mladistvé nezodpovědnosti v protisměru, a který z celé nehody vyvázl bez zranění. Řidič našeho vozu se snažil srážce zabránit tím, že prudce stočil vozidlo do protisměru, dostal však smyk a tím jsem se ocitl přímo v dráze protijedoucího vozidla. Tím jsem samozřejmě dopadl nejhůř. Ve špitálu jsem si poležel pěkných pár týdnů, ale v hloubi duše jsem se cítil jako král. Vyhrál jsem nad Smrtí, alespoň na pár dalších let. Ale skutečně jsem vyhrál? Nebo mě jenom ušetřila ve své neskonale hrůzostrašné povinnosti konat spravedlnost? Neumím si na to odpovědět, ale až se zase jednou mi dva sejdeme tváří v tvář, předpokládám, že už Smrt nebude mít takový soucit.