Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČást druhá - Pořád něco nového
14. 04. 2007
0
0
486
Autor
Poem
„Měl bys už jít nebo ti to ujede.“
„Ale neujede, na Budějárně jsem za sedm minut,“ věděl jsem, že to nemůžu stihnout, ale bylo mi to jedno. Doprovodil jsem ji až domů, došel jsem až sem a rozhodně jsem neměl v úmyslu se teď rozloučit a dopustit, aby všechna ta snaha, kterou jsem do dnešního večera vložil, přišla na zmar.
„Tak to bych tě chtěla vidět! Na Budějárně jsi nejdřív za čtvrt hoďky,“ přimhouřila oči, dvakrát přikývla a nakonec se usmála tak, jak mě to vždycky dostane. Nevěřila mi ani slovo, ale přesto mě nepodezírala. Neměla nejmenší tušení, proč tam tak stojím a zcela úmyslně si nechávám ujet předposlední vlak.
Stála už za prahem vchodových dveří a s rukou na klice, čekala na to, až udělám první pohyb k odchodu. Já však vykročil levou nohou na první schod a protože jsem měl před sebou ještě dva, pro jistotu jsem si pravou rukou přidržel dveře, aby mi je nestihla zavřít před nosem dřív, než se dostanu až k ní. (Možná, kdybych vykročil pravou, měl bych větší štěstí. To mě ale v tu chvíli vůbec nenapadlo.)
„Kláro? Můžu se tě na něco zeptat?“ na malou chvíli jsem se odmlčel a jen sledoval její nechápavý výraz. Jedním krokem jsem zdolal zbylé dva schody a pokračoval v tom, co mi ze srdce vyplulo rovnou na jazyk: „Smím tě políbit?“
Údivem pootevřela ústa a její modrozelené oči se jí zvláštně zaleskly, když o krok ustoupila do stínu vchodového světla. Netrpělivě jsem čekal na odpověď nebo nějakou jinou reakci, ale místo toho jsem jen zaslechl, jak někde za rohem projelo auto. Lehce jsem svíral její hebkou ručku, kterou se skoro křečovitě držela kliky a už už jsem se chystal k polibku. Ne, teď tě nenechám utéct.
„A-ale proč?“
„Protože to chci udělat už moc dlouho.“
„A-ale proč?“
„Protože tě mám moc rád, Klárko,“ byl jsem u ní už tak blízko, že jsem zřetelně rozeznával pach kouře z hospody, který doslova „vykašlával“ svetr její matky, jenž měla zrovna na sobě a vůni kopřivového šamponu, kterým voněly její kaštanově hnědé vlasy. Ty samé vlasy, které jí spadaly do tváře, když v rozpacích sklopila oči ke špičkám mých bot a nemohla je od nich odtrhnout, jakoby to v tu chvíli byla ta nejpozoruhodnější věc na světě. Prsty pravé ruky, tak něžně, jak jsem jen dovedl, sčesal jsem jí spadané vlasy zpět do bezpečí za její levé ucho. Konečky prstů jsem jí něžně pohladil tvář od ucha k bradě, kterou jsem jí pak pravým ukazováčkem lehce nadzvedl, abych se tak mohl vzápětí utopit v jejích hlubokých modrozelených očích. Skoro jsem slyšel tlukot jejího srdce a na hřbetě své pravé ruky mě hladil její teplý, mírně zrychlený dech. Ticho na chvilku přerušilo zavrzání pantů, když jsem pustil její prsty, které dál svíraly kliku vchodových dveří. Dlaní své levé ruky jsem se loudal směrem nahoru. Na zápěstí její pravé ruky jsem na okamžik zachytil její tep a srdce se mi rozbušilo vzrušením. Obě dlaně už jsem měl na jejích tvářích a na ukazováčcích mě lechtaly její ušní lalůčky ochuzené o náušnice.
V ústech jsem měl sucho a oči zavřené. Nosy jsme si škrtli o sebe tak, že kdyby to byly dva úlomky křemene, docela určitě by od nich odlétlo několik jisker. Výdechy vycházející z našich úst se vzájemně proplétaly a rty se přibližovaly. Když vtom Klára znejistěla a napůl ucukla. Byla naprosto zmatená a nevěděla, jestli to chce nebo ne. V nerozhodnosti se stačila hned vrátit a zabránit tak tomu, abych ji políbil „jen“ na tvář. Úplně to ale nestihla a naše rty se spojily tak nezvykle nesouměrně. Vše se ale hned srovnalo, uvolnila se, dveře podruhé zavrzaly, jak její pravá ruka sklouzla z měděné kliky a někde uvnitř mě se rozlil ten příjemně hřejivý pocit, který alespoň jednou cítil snad každý z Vás…
Ten pocit však vystřídalo vystřízlivění tak náhle, že jsem málem spadl ze schodů.
„N-ne, p-promiň, nezlob se. To je takový…“
„Jaký?!“
„Divný!“ zabouchla mi dveře před nosem, v zámku zachrastil klíč a pak bylo jen slyšet, jak utíká do schodů ke dveřím svého bytu ve třetím patře.
Stál jsem tam jako opařený a naslouchal ztrácejícímu se dusotu jejích kroků. Když dozněl i ten poslední, otočil jsem se a konečně zavřel údivem otevřenou pusu. Sklesle jsem sešel ty tři schody, které mi ještě před chvílí byly nepatrnou překážkou a teď se mi zdály tak vysoké, až jsem se bál, že se z nich zřítím až někam hluboko na dno svého zoufalství. Vchodové světlo na mě výstražně zablikalo a pak zhaslo úplně. Žárovka v něm praskla stejně jako puklo moje srdce uvnitř mého hrudníku pokleslého zklamáním. Těžce jsem si povzdychl, naposledy se ohlédl přes rameno a vykročil směrem k Budějárně. Bylo mi jedno, jestli tam budu za sedm nebo za patnáct minut. Byl jsem zklamaný, ale nelitoval jsem toho, protože kdybych to neudělal, ty výčitky by byly nesnesitelné.
Předposlední vlak mi ujel (poslední chytím „tak tak“), hvězdami poseté nebe zakryly šedé mraky, které jako bych dojal až k pláči. Začalo pršet a já zmizel ve tmě…
***
Slunce už se schovávalo za obzor, když se k němu přitiskla, aby jí nebyla taková zima. Nevnímal, že je prochladlá až na kost a chvěje se po celém těle. Jediné, na co v tu chvíli dokázal myslet, bylo jen to, jak se jí co nejdřív podívat pod kalhotky. Dlouhé blond vlasy jí poletovaly kolem její tváře, jak si s nimi pohrával zvedající se vítr. Chladný vítr, který jí hladil po těle tak, jak by to on nikdy nedokázal. Chladem se jí vzedmuly bradavky na malých špičatých ňadrech. Na takových, pro jaké měl spolu s kamarády dokonce pojmenování. Říkali jim „veverčí ouška“. Jak se k němu tiskla, zřetelně pocítil „bodnutí“ jedné z nich na svém žebru. Následovala okamžitá erekce a jeho rozkrok převzal veškerou kontrolu nad krevním oběhem.
„Na mě káplo,“ podívala se na něj těma svýma nebesky modrýma očima, které se jí leskly od slz, jež jí do očí vehnal vítr.
„Odvez mě domů, Marku.“ jestli chtěl něco slyšet v tuhle chvíli ze všeho nejméně, tak to byla právě tahle věta.
„Odvez mě domů, už bude tma.“
Zastavil před domem jejích rodičů, ale ne zas tak blízko, aby snad z okna nezahlédli jeho auto. Zhasnul světla, vypnul motor a podíval se na ní jako pes loudící laskominu. Naklonila se k němu, aby se s ním rozloučila polibkem na tvář, ale on byl rychlejší. Políbil ji na rty a rychle jí vsunul jazyk do úst. Přestali se líbat až ve chvíli, kdy jí přes bavlněné tílko zmáčkl levé prso.
„Co to děláš?!“ lekla se a sáhla po klice od dveří auta.
„Ale notak, miluju tě! Bude to moc hezký, uvidíš…“ snažil se jí přemluvit, ale její strach byl silnější.
„Ne, ještě na to nejsem připravená.“ odpověděla s nepřeslechnutelnou nejistotou v hlase. Měla strach, ale zároveň byla vzrušená zvědavostí. Chtěla to zkusit, ale bála se. Věděla, že to není to samé, jako když se večer hladí pod peřinou, a navíc…holky říkaly, že to poprvé bolí. Nebála se styku jako takového, pomyšlení na něj ji spíš vzrušovalo, ale bála se té bolesti. Bála se krve a bála se také toho, že neprojde bytem do svého pokoje, aniž by si rodiče ničeho nevšimli.
„A na tohle připravená jsi?“ zeptal se jí rozepínajíce si jednou rukou poklopec a druhou rukou jí jemně tlačíc hlavu směrem dolů, ke svému rozkroku. Na chvilku se zarazila, ale pak vzrušení přemohlo strach z bolesti, který byl v tomto případě naprosto zbytečný. Zavřela oči a otevřela ústa, připravena ukojit svou zvědavost.
Z autorádia vyhrávali Bon Jovi a skoro zvětralé víno mělo najednou sladší chuť. Připadal si lehčí a noha na plynu mu těžkla. Rychlost mu dodávala pocit, že je král a všechno bylo tak dokonalé, že si nemohl vzpomenout na jedinou věc, kterou by postrádal. Ale vlastně mohl. Možná to bylo tou chutí vína, možná tím orálem, najednou si potřeboval dát cigaretu. Nemohl je ale nikde najít. Kam je sakra dal? Kde můžou být? Levou rukou svíral volant a pravou si prohledával kapsy. Ty však byly prázdné. Otevřel přihrádku na straně spolujezdce a krabička cigaret se spolu s několika cédéčky vysypala na podlahu Škodovky.
„Sakra,“ procedil mezi zuby, ujistil se, že má silnici jen pro sebe a sehnul se pro cigaretu. Když se však znovu napřímil, cigareta mu z úst otevřených údivem znovu vypadla na podlahu a zakutálela se někam pod sedačku. Na zlomek vteřiny, který se mu zdál být dlouhý jako několik minut, přestal dýchat a v domnění, že mu v tom šoku přestalo bít srdce se co nejpevněji zapřel rukama o volant a sešlápl brzdu. Bylo však příliš pozdě na to, aby cyklistu minul. Ruce, kterými křečovitě svíral volant mu povolily v loktech a on se do něj zprudka uhodil hlavou dřív, než vůbec stačily reagovat bezpečnostní pásy. Ozvala se rána a po předním skle se rozběhla pavučina, jako když šlápnete na tenký led.
Kvílející kola se smýkala po deštěm smáčené vozovce a hrnula chvíli pod sebou, chvíli před sebou znetvořený bicykl. Po několika metrech se vůz konečně zastavil a skřípění ustalo. Bylo slyšet jen nakřáplý hlas Jon Bon Joviho a pleskání těžkých dešťových kapek o karosérii auta.
Marek zvedl hlavu, po spánku mu stékal pramínek krve řinoucí se z rozseknutého čela. Jemně si přejel konečky prstů po tržné ráně, která ho pálila jako rozžhavená pec. Zasyčel bolestí, otevřel oči a namířil na sebe zpětné zrcátko. Rána nebyla moc velká, při nejhorším to zpraví dva stehy, při nejlepším se bez nich obejde.
Tohle však bude mnohem horší. Spustil zrak ze svého obrazu ve zpětném zrcátku a zahleděl se na přední sklo, které se pod váhou cyklistova těla prohnulo dovnitř. Neznámý mladík ležel nehybně a na několika místech krvácel. Marek zcela zděšený v panice obcházel auto, držel se za hlavu a rychle oddychoval.
„Panebože, já jsem ho zabil. Já ho zabil,“ opakoval si už nahlas stále dokola a do očí se mu začaly drát první slzy.
„Co budu dělat? Co jen budu dělat?“
Ujeď! Takhle už to vyřešila spousta nezodpovědných řidičů. Nikdo ti to zazlívat nebude, když to nikomu neřekneš. Nikdo se nic nemusí dozvědět. Prostě ujeď! Ozval se z ničeho nic tak chladný, až děsivý hlas odněkud z hlouby jeho mysli.
„Ne, to nemůžu. Nemůžu ho přece nechat umřít,“ dál obcházel auto sem a tam a zase zpátky. Jednou rukou si zakrýval ústa a druhou si v kapse hrál nevědomky s telefonem.
Proč ne? Vůbec ho neznáš. Mohl si za to sám. Měl si dávat větší pozor! A vůbec, kdo by v takovém počasí jezdil na kole?! Doma řekneš, že ti to přední sklo, prostě někdo rozbil, to se přece stává.
<“Haló? Marku, jsi tam?“>
Už podruhé během chvilky se vylekal, tak že skoro vykřikl. Vyndal z kapsy mobil, se kterým si do teď tak nepřítomně pohrával a přečetl si jméno volajícího svítící na displeji.
„Jo, tati? Jo, sem tady a sem v pěknym průseru. Prosim tě přijeď, hned!“ dokončil poslední větu skoro hystericky a pak se znovu trošičku uklidnil, když vysvětloval otci, kde že to vlastně je. Jeho číslo musel vytočit náhodou. Štěstí, že neměl zablokované klávesy. Nejdůležitější telefonní čísla měl uložená pod „rychlou volbou“, aby zavolal otce, stačilo tedy jen zmáčknout šestku a v zápětí následoval ten známý vyzváněcí tón.
***
„Nooóó?“ to „o“ protáhla přesně tak, jak to dělala vždy, když někomu zvedla telefon. Právě si ručníkem vysoušela čerstvě umyté vlasy a levé ucho se jí s mlasknutím „přicuclo“ k displeji mobilu. Nepříjemně jí to zalechtalo na ušním boltci, až jí to rozesmálo.
„No, ahoj Klárko, Katka.“ Katčin hlas se nepatrně třásl, což nevěstilo nic dobrého. Klára okamžitě zapomněla na „ušní mlasknutí“ a zvážněla, jak to u ní nebylo zvykem.
„Co je?“
„Víš, jak Tomáš neodpovídal…“ to nemohla vědět, protože potom, co ho naposledy viděla se mu snažila spíš vyhýbat. Na ICQ si jeho kontakt převedla do „invisible listu“ a při každé příchozí „esemesce“ sebou trhla leknutím, že by jí mohl psát zrovna on. On ale nenapsal a na ICQ se od té doby také neobjevil, což se jí nezdálo, a tak Katce odpověděla jen nejistým: „No?“
„Volala sem mu a zvedla to jeho máma. Tomáše porazilo auto, leží v nemocnici, v pátek se za nim chceme jít podívat, deš s náma?“
„…“ poslední informace Kláře doslova vyrazila dech, přestala si vysoušet vlasy a s pusou otevřenou dokořán údivem se v duchu prodírala otázkami, které se jí samovolně objevovaly před očima, jako by jí je někdo psal na líc víček a každé mrknutí tak přinášelo novou otázku: Co se mu stalo? Kdy? Jak? Je v pořádku?Není to jen nějaký hloupý vtip?! Ne, Kachna by o něčem takovém nežertovala.
„Kláro, seš tam?“ vytrhl ji ze zamyšlení Katčin hlas.
„J-jo, jo, pudu. Kde je sraz?“
„Ve dvě na Andělu, dole v metru…“
„Jasně, budu tam.“
„Tak v pátek.“
„Jo, čau.“ řekla už znovu tím zasněným hlasem a zatímco jí vlasy usychaly a vůně kopřivového šamponu přetrvávala, ona už se zas probírala těmi otázkami…