Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tichá

18. 04. 2007
1
4
384
Autor
Pijavice

Přibližně před půl rokem, byl tenhle počin pubikován na serveru aragorn.cz, úroveň tamější kritiky ovšem mé dušince nestačila a tak to máte i tady. Nejsem moc technicky zručná, tak nevím, jak mi tu fungují nebo nefungují odstavce, prosím vás tedy v tomto ohledu o shovívavost.

  

    Za maskou ticha se schovávalo červivé jablko. Oděno do šatu nevinnosti a čistoty viselo na přívětivě se tvářící plané jabloni a čekalo na chvíli, kdy uslyší kroky vyhladovělého poutníka. Hořelo touhou, nabídnout světu svá červená líčka, třáslo se nedočkavostí, ukázat svému okolí, že už je dostatečně zralé,  těšilo se, až uslyší ódy na svou krásu, dychtilo vidět výraz ve tváři lidstva v okamžiku, kdy pravda vyjde najevo, v minutě, kdy se ukáže, že se uvnitř rozvaluje tlustý a spokojený červ.

Jablko má stříbrné vlasy, alabastrovou pleť a krásné dlouhé nohy. Sedí samo, samo uprostřed chladných a netečných kamenných kolosů. Klenba, která milosrdně chránila pláněti hlavu před ledovým deštěm, si notovala melancholickou melodii. Snad ji odposlouchala od někoho, kdo chodíval odpočívat pod její ochranu, snad je i sama její autorkou. Nicota, zející v propasti mezi skalou, kde dlelo jablko a skalou pustě prázdnou a osamocenou, však zpívala svou vlastní píseň. Táhlou a svým způsobem nekonečnou.

Safírové oči zahleděné kamsi do nesmírna ocelové šedi zdobící tu divočinu nad našimi hlavami. Vědomí ztracené někde mezi vzdálenými mračny. Nebrání se, nejeví zájem o duši, prožíranou červem. Nechali ho do jablka vniknout, proč se tedy svět diví, že tam stále ještě zůstává? Štíhlý dlouhý prst bezděky kreslil do písčité půdy křesťanský kříž, na kterém se jako na šibenici houpala dívka v pohřebním rubáši. Byl to motiv z nejznámějšího obrazu, který jablko ve své zkaženosti vytvořilo. Pláňátko bylo nepochopenou umělkyní. Utajeným géniem, velkolepou myslitelkou. Tak to tedy vidělo ono. Svět se tvářil jinak, odmítavě, pohoršeně a agresivně. Zamrzelo to, zasadilo konečnou ránu naivitě nepěstěného plodu. I pláňata mohou cítit žal. Bolestí živený červ zesílil. Z růžově vymalovaných stěn křehké duše se drolila omítka.

Drobného pavoučka, který mírumilovně pochodoval přes velký placatý kámen, pohltila tma. To zlověstné zatmění slunce způsobila tvrdá podrážka, zjevivši se odkudsi z neznáma.  Netrpěl, ba ani záchvěv strachu nepocítil. Byl to rychlý a milosrdný konec.

Podrážka pokračovala v cestě, pranic ji nezneklidňovalo osm nožiček, které ji poctily věčnou návštěvou.

Kráčela rychle a energicky, její očividně nesmyslný spěch zaujatě sledoval pár vyhaslých blankytných očí. Červ dál prožíral pláněti nitro.

Zlořečený střevíc patřil postarší, poměrně vysoké tmavovlásce. Bezhlavě, neohlížejíc se na okolí, prchala k okraji vysoké skály. Zaujatost vlastním světem jí nedovolovala vnímat cokoli v její blízkosti. Kdepak se toulá tahle mysl?

Červ se o to nestaral. Byl to jen nepodstatný detail. Maličkost nedůležitá pro tuhle situaci, maličkost, která nemohla ovlivnit výjev, který skýtal možnost, o které dávno snilo malé roztomilé jablíčko. Byla to jen jeho šance, nesmělo ji promeškat.

Ve vyhaslých modrých zracích zaplál tichý oheň. Štíhlé prsty se chopily měkké tužky a počaly vykreslovat, co viděly oči, co zpozorovalo srdce.

Výsostnou bělost papíru postupně zakrývají ohavně špinavé šedivé tahy tužky. Tmavovláska stojí strnule jako socha, vznešeně jako královna. Pláňátko cítí auru bezmoci a zápach zlomené duše, který se kolem šíří kolem té bezohledné ženy, která si dovolila zabít osminožce. Kreslí. Ví, že má čas, čáry na listu se nejistě třesou, přesto však tvoří vcelku přesný obraz vražedkyně, skály, propasti a odtažité borovice, která s jistou dávkou zlomyslného pobavení zahlížela na umělkyni.

„Vydrž..ještě chvíli vydrž..“ promlouvala v duchu k neznámé, zatímco spěšně dokončovala obraz. Jen o pár minut později úlevně vydechla. „Už smíš..udělej to, co jsi udělat chtěla“

Žena na okraji skalní římsy nereagovala, myšlenky už jí dávno ukradla temnota, pohltila je prázdnota. Stála tam jako voják na čestné stráži, nehýbala se, jakoby ji chladný vítr znehybnil tělo. Jablko zaujatě pozorovalo.

Těžko říci, jak dlouho se tam ještě ty dvě zdržely. Až najednou jako na povel někoho dalšího, důležitějšího a mocnějšího, tmavé vlasy se zavlnily ve větru, noha nakročila. Nakročila do prázdného neznáma.

Jablko vstalo z chladné země a zadívalo se dolů, na zbytky dámy, jejíž zoufalství je nyní zvěčněno zkušenou rukou mistryně. „Smrt je jen začátek..otázkou však je, začátkem čeho“ zamumlala, její slova ukradl vítr.

Beze slov vzala do ruky své dílo a aniž se s ním rozloučila, darovala jej vzdušným proudům.


4 názory

Lakrov
19. 04. 2007
Dát tip
Co je špatně? Asi nic, ale současný vkus 'sklomrdů' (pardon; čtenářů obrazovek) se vyznačuje tím, že nestojí o podrobnosti. Ty se nakonec dají vždycky 'nagooglovat'. Dlouhé věty, plné krásných a několikanásobných přívlastků, navozují dojem přeminulého století (páry). To není dobře ani špatně. To je prostě jazykový prostředek, který lze využít, zneužíť nebo si jím znečistis schodiště. A o způsobu uplatnění tohoto prostředku neroshoduješ(te) ty(vy) ale jiní. Nebo se o to aspoň pokoušejí. Myslím, či spíš tuším, že občas je (i ve století páry) ptřeba 'zrychlit'. A poslat pár slovních sekvencí, nesoucích spíš další otázky, než očekávané odpovědi. I pak se leckou nezavděčíš(te), ale přibyde těch, co opravdu dočtou. Žijeme ve století přebytečných informací. Nebo to umíš pojmenovat líp?

Pijavice
19. 04. 2007
Dát tip
Spíš bych ráda slyšela, co je špatně..

StvN
18. 04. 2007
Dát tip
Doufám, že úrovní kritiky nemíníš chválu. Já se totiž děsně nudim.

fungus2
18. 04. 2007
Dát tip
Líbí*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru