Můj koutek

Stojím. Stojím a hledím do prázdna. Ale co to? Moji dočasnou činnost přeruší zvuk. Zvuk nepříjemný. Au, trhá mi to uši. Nacházím zdroj, který způsobil moji nespokojenost. Je to obrovské okno. Okno do tvé duše. Snad průvan jej pootevřel. Neváhám a opatrně vklouznu do neznáma.

 Stojím. Celý tvůj vnitřek prozkoumávám očima plnýma lesku, záře a zaujetí.       S údivem pozoruji tvou velikost. Ale také barvu, která je převážně pomerančově oranžová. Připadám si jako v lese. Zřejmě je to vůní dřeva, která plyne tvým prostorem. Celý svítíš. Svit je tak jasný jako svit rozžhaveného slunce. Snad se mi to zdá. Kdo ví?

 Stojím. Snažím se vzpamatovat. Promnu si oči a rozhlédnu se. Svit se zmírnil. Ba ne, žádný sen. Že by to vše způsobila atmosféra, která na mě dýchla? Pokud ano, je opravdu příjemná. Mé pocity smutku, vzteku a zlosti pominuly a jsou nahrazeny zcela opačnými. Radostí, štěstím a blahem. Sednu si na postel, která se nachází v tvém středu a všímám si, jak jsi vyplněn nábytkem. Po chvíli si lehnu do bachratých peřin barvy zapadajícího slunce. Jak tak ležím a koukám do sněhově bílého stropu, docházím k závěru, že na mě působíš velice příjemně. Najednou je ve mně tolik lásky, že bych jí mohla naplnit tucet nešťastných lidí.

 Stojím. Přemýšlím o člověku, který by moji lásku nejvíce potřeboval. Vtom si uvědomuji, že jsem zapomněla na své problémy. Problémy, které mi před malou chvíli drásaly srdce, najednou pominuly. Poskytuješ mi úlevu. Jsi velice klidný a tichý. Připomínáš mi moře. V tvém nitru se dokážu maximálně soustředit.

 Stojím a v duchu si říkám, že by bylo úžasné, kdybys byl člověkem. Byl bys totiž ideální partner. Partner s velkým P. Ach ne! Chci tě mít jen pro sebe. Chci být s tebou každý den, každou hodinu, minutu…..

 Stojím. Ouuu! Ze spárů mých myšlenek mě osvobodil průvan. Snad ten samý, co mě k tobě dovedl. Je čas jít? Ale ne! Přála bych si být s tebou ještě aspoň chvíli. Vím,  že tady jsem opravdu šťastná. Nechci pryč. Ven, kde na mě čeká spousta nástrah a zlých lidí. Chci být tady. Je mi tu dobře. Jsi jedinečný!

 Stojím, ale asi bych už měla jít. Věřím, že kdybys mohl mluvit, řekl bys mi, že mě máš také rád. Au! Něco mě shodilo na zem. Průvan. Ten zlověstný průvan mě odnáší pryč. Nestačím se s tebou ani rozloučit. Slyším už jen náraz okna. Okna do tvé duše.  Mé tělo naplňuje pocit chladu, jakoby se ocitlo uprostřed kostky ledu.

 Stojím. Ba ne, ležím. Otvírám oči, mžourám. Byl to jen sen? Ano. Vzpamatuji se. Brrr, to je zima. Vstávám ze své vyhřáté postele a zavírám okno. Okno do mého pokoje. Pokoje, který je mým nejmilejším koutem.