Dormeur

Spal. Spal klidně, hluboce, schoulený jako malé dítě v lůně matky. Noc se kolem vlnila jako černé plátno, byla tichá, vlahá, plná těch zvuků, které vás neděsí, ale uklidní. Byla to jedna z těch nocí, kdy všechno pokojně odpočívá a nabírá sil do dalšího žití.

            Najednou se začalo jeho tělo lehce otřásat. Každý jeho kousek se chvěl a po čele mu začínal stékat pot. V tenkých pramíncích mu slepoval vlasy a máčel tvář. Začal stínat pěsti a pohledný obličej se mu zkřivil výrazem šoku, bolesti, utrpení a nevýslovného smutku. Jeho mysl byla nyní temnější, než veškerá okolní noc.

            Stál na louce a kolem něj se líně převalovaly mlhy. Svíral ho chlad a tíseň, cítil se slabý, vyčerpaný a přece ho něco nutilo nehledět na to a jít dál. Kolem něj nebylo ani živáčka, jen koutkem oka zahlédl pár černých křídel. Rozhlédl se, nevěda, kam by měl směřovat své kroky. Jeho zrak upoutal jakýsi podivný kopcovitý útvar napůl ztracený v šedivých chuchvalcích mlhy. Tušil, že právě tam by se měl ubírat. Pomalu odlepil nohy od země a kladl jeden namáhavý krok za druhým. Jeho tělo, ač pozbylo mnoha sil, se urputně snažilo překonat bolest a sunulo se dál. Šlo se mu těžko, hlína byla čímsi nasáklá. Nejdříve si bláhově myslel, že je to voda, ale v koutku mysli dobře věděl, že tady žádné mokřady nikdy nebyly. Vzduch byl prosycen zatuchlým pachem, ze kterého se mu zvedal žaludek. Byl to odporný smrad rozkladu, hniloby a zla. Vznášel se všude kolem a každý nádech byl pro něj odhozením kousku jeho lidství. Jedinou útěchou bylo, že jeho prozatímní cíl se blížil.

            Jeho zrak býval bystrý a ani prožité hrůzy ho nezkalily. Stejně však nebyl schopen rozpoznat, co je to za drobný kopec, který se vypínal pár metrů před ním. S velkým vypětím tedy zrychlil tempo, až poznal, co se před ním tyčí. Zalitoval, že tak spěchal. Před sebou měl jako obrovskou bizarní mohylu naskládána mrtvá těla. Urval si kus košile, přiložil si ho k nosu, aby byl vůbec schopen dýchat. Někteří z nich měli znetvořené tváře, v jiných poznával lidi, které denně míjel ve městě. Byli tam muži, se kterými čas od času sedal v hospodě. Byly tam ženy, za kterými se otáčel, když spěchal přeplněnými ulicemi. Byly tam děti, které si vídával hrát na hřištích a slýchal je výskat z parků. A nebo ne? Možná, že nikoho z těch lidí nikdy neviděl! Hlava se mu zatočila. Nebyl schopen rozlišit, co jsou jen jeho představy a co realita. Zdálo se mu, jako by se najednou těla začala hýbat. Obešel celou obrovskou kupu ze všech stran. Těm už nebylo pomoci. Toužil celou hromadu alespoň polít benzínem a podpálit, aby tenhle hrůzný pohled nemusel vidět nikdo jiný. Jenže benzín ani sirky neměl. Otočil se tedy a pomalu se ubíral, kam ho nohy nesly.

            Došel až na okraj lesa, kde si konečně dovolil odpočinout. Posadil se pod strom a uvažoval, kam půjde dál. Mělo vůbec smysl ještě někam chodit? Mělo smysl se ještě o něco snažit? Jeho tělo už bylo příliš znavené a zesláblé. Pomalu se dostával do stavu naprosté apatie a nevnímal nic, co se kolem něj dělo či snad mohlo dít. Pomalu si sundal ze zad batoh a začal v něm něco hledat. Po chvíli vytáhl s posmutnělým úsměvem pistoli. Přiložil si ji ke spánku a vystřelil. Ve zlomku vteřiny se probral z apatie. Před očima se mu odvinul celý život, nekonečno se směstnalo do mrknutí oka a jemu došlo, že tohle bylo znamení. Místo výstřelu se ozvalo jen tiché cvaknutí. Nebyla nabitá … nebyla nabitá …NEBYLA NABITÁ! Pocit zrady se okamžitě změnil v naprostou euforii, do žil se mu vlila nová míza a došlo mu, že tenhle boj pro něj nekončí. Naopak … teprve začíná.

            S leknutím se posadil, prudce oddychoval a pak se silně, až hystericky  rozesmál. Podíval se na svá předloktí. Jizvy se už začínaly hojit.